Touch Of Darkness

13

"Panebože," uniklo z mé pusy, když jsem spatřila Damona s pusou od krve. Ta servírka si držela krk a vypadala jako v tranzu. Najednou mi hlavou proletělo několik myšlenek. To zranění obětí bylo jako kousanec a pokaždé tam byl Damon.

"Katie," oslovil mě a udělal krok dopředu. Rychle jsem se otočila a rozeběhla se pryč, jenže najednou stál hned přede mnou. Zastavila jsem, ale setrvačnost byla proti mě a já mu narazila do hrudníku.

Rychle jsem od něj odskočila. Vypadal děsivěji než kdy jindy. "Katie," řekl mé jméno znovu, "Nech mě," zavrčela jsem na něj a rozběhla se jiným směrem, ale zase se objevil přede mnou. "Chci ti to vysvětlit." oznámil mi.

"Co mi chceš vysvětlit? Že si zabil dva lidi na mé oslavě a jednoho na Halloweenské oslavě? Že teď si chtěl zabít ji?" ukázala jsem na blondýnu, která vůbec nevnímala. Co to s ní bylo? "Nezabil jsem dva lidi na tvé oslavě, jen jednoho, ale toho druhého klidně seženu. Toho kluka opravdu zabil pes." odpověděl.

Opravdu řekl jen? "Jdi pryč, nech mě napokoji." nakázala jsem a rozběhla se pryč. Doma jsem byla hrozně rychle. Celou dobu jsem potlačovala slzy a tak jsem se nemohla dočkat, až budu u sebe, kde se budu moc vyplakat.

"Ahoj, jak ses měla?" zeptal se táta, jakmile jsem byla doma. "Fajn." zalhala jsem a utekla k sobě. Zamkla jsem za sebou a ve chvíli, kdy jsem se otočila do pokoje jsem asi dostala infarkt. Seděl na mé posteli.

"Jak ses sem dostal?" zeptala jsem se polekaně, ale byla to spíš ironická otázka. "Oknem," pokřiveně se usmál. "Vypadni," řekla jsem. "Nejdřív s tebou chci mluvit," oznámil mi, "Odejdi nebo začnu křičet," pokusila jsem se vyhrožovat, ale nemělo to žádný účinek.

"Nikdo ti nepomůže," zamumlal. Byla jsem v pasti. "Pamatuješ na den, kdy jsem ti koupil šaty? Tvé narozeniny?" zeptal se a já kývla. Držela jsem si od něj maximální odstup. "Řekl jsem, že si to vyberu. Teď chci abys mě poslouchala," naprosto mě odzbrojil.

"Dobře," řekla jsem. Co jsem to provedla? Tu největší blbost ve svém životě. Udělal ke mě krok a já chtěla couvnout, ale zarazily mě dveře. "Nemusíš se mě bát, neublížil bych ti." zašeptal. Řekl to takovým tónem, že bych mu to i uvěřila, ale pak se mi vybavil pohled na něj s pusou od krve.

Zase se o kus přiblížil, byl jen pár centimetrů ode mne a mě se začal zadrhávat dech. Pomalu vzal mou ruku do svých a já sebou trhla. Chtěla jsem něco udělat, ale nemohla jsem. Pomalu jí zvedal ze svislé polohy a pak si jí dlaní přitiskl na hrudník.

Ucítila jsem jeho srdce. Náhle mi připadal jako člověk, ne jako monstrum, které zabíjí a živí se krví. Viděla jsem v něj muže, do kterého jsem se zamilovala. "To, že nejsem člověk, neznamená, že nejsem alespoň z části jako oni." zašeptal a nepřestával držet mou ruku.

"Co vlastně si?" vykoktala jsem a vnímala jeho pravidelný tep. "Myslím, že už ti to došlo." pousmál se. Sněhově bílá pokožka, divný pocit, ledové ruce a vlastně všechno, rychlé pohyby, krev. Jen jsem kývla. "Jak dlouho?" vylezlo ze mě.

Pustil mě a odstoupil "Narodil jsem se třicátého října 1487," řekl a já zalapala po dechu. "Ve dvaceti pěti se ze mě stalo to, co jsem." dodal.

Nezmohla jsem se na slovo. Tohle bylo moc. "Vysvětlím ti všechno, co budeš chtít," řekl a posadil se na parapet mého okna. "Stefan to ví?" zajímala jsem se, ale pak mi došlo, co jsen řekla. Aby to nevěděl, nemohl by být jeho bratr. Třeba vzdálený příbuzný nebo tak.

Damon se rozesmál "Je stejný jako já." odpověděl. "Ty pohledy, má to s tím něco společného?" zeptala jsem se. Byla jsem zvědavá a vystrašená. Nestává se, že by mi často v ložnici seděl vrah. "Jo. Jde o ovládání mysli. Dokážeme člověka nechat na něco zapomenout, donutit ho něco udělat. Dokáže tomu zabránit jen jedna rostlinka - železník. Upíři se navzájem ovládat nemůžou. A tebe taky z mě neznámého důvodu nelze ovládnout."

Tak to jsem se s tou hypnózou tolik nespletla. "Je se mnou něco špatně?" vyděsila jsem se. "Já ti tady povídám o upírech a ty myslíš, že je něco s tebou?" zeptal se pobaveně. Změnila jsem téma "Jak se upír vytvoří?" to slovo bylo špatné, ale mě jiné nenapadlo.

"To je jednoduchý. Musíš se napít jeho krve a pak musíš umřít. V případě, že si tý krve vypila hodně smrt není nutná. Pak jen stačí napít se lidské krve," odpověděl, "Co se stane, když se nenapije krve člověka?" napadlo mě. Damon se ostře nadech "Po jednom dni umřeš,"

Zalapala jsem po dechu. "Jak se to stalo vám?" chtěla jsem vědět. "Byla to dívka, byli jsme do ní se Stefanem zbláznění a chtěli s ní zůstat navždy." řekl a opovrživě se usmál. "Zabil ses?" vyvalila jsem oči, zavrtěl hlavou "Ne. Měli jsme den na rozmyšlenou, během kterého krev pomalu ztrácela svou schopnost - přeměna a hojení - zjistili jsme, že utekla a zabili se navzájem, jelikož jsme mysleli, že je to vina toho druhého,"

"Proto se tolik nesnášíte?" zapadlo mi to do sebe. "Je to jeden z důvodů." přiznal a zavrtěl se na parapetu. "Tvoje krev je léčivá?" došlo mi, co říkal, "Jo. Upíři mají schopnost regenerace,"

Když to řekl, napadla mě další otázka. Jak ho zabít. Otálela jsem, jelikož jsem nechtěla, aby to vyznělo tak, že ho chci zabít. "No?" zeptal se, jelikož poznal, že mám něco na jazyku. "Jak lze upíra zabít?" to slovo mi připadalo hrozně divný.

"Dřevěnej kolík do srdce, odstranění hlavy nebo zase srdce, či sluníčko." mrknul na mě. K mému štěstí to nepochopil tak, jak jsem se bála, že to pobere. "Sluníčko? Vždyť chodíš na slunci," namítla jsem, "To ano, ale já mám něco, co mě před ním chrání." odpověděl a ukázal na mohutný prsten. Rodinné dědictví.

"Co se stane, když nebude pít dlouho krev?" napadla mě další otázka, "Záleží na jeho síle. Buď se vysuší nebo umře." řekl. Začínala jsem v tom mít zmatek. "Měla bych vědět ještě něco?" zeptala jsem se a sedla si na postel, jelikož mě začaly bolet nohy.

"Nevím, můžeš se zeptat vždycky. Teď by ale něco zajímalo mě," oznámil a naklonil hlavu trochu na stranu "Jak to teď bude mezi námi?" zeptal a já zalapala po dechu. "Chtěl si mě taky zabít?" vyhrkla jsem. Mlčel. Hrklo ve mě.

"Ze začátku ano. Nebudu ti nic nalhávat, si pro mě jako magnet a k tomu nádherně voníš." zamumlal "Potom jsem tě ale přestal brát jako jídlo, potom co jsem mohl do domu, jelikož si mě pozvala, potom, co jsem tě viděl kdekoliv."

"Jak mohl do domu?" zajímala jsem se, "Upír potřebuje pozvání aby mohl vstoupit do domu, ale musí to být někdo s oprávněním. Třeba Elis by mě nemohla pozvat do vašeho domu." vysvětlil.

"Byl si tenkrát v New Yorku?" zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď. Jen zavrtěl hlavou. "Dobře. Slibuju, že nikomu nic neřeknu - pokud nebudeš dál zabíjet, ale teď už odejdi." požádala jsem ho. Zvedl se a přišel ke mě. Podíval se mi zhluboka do očí a pak udělal něco, co jsem v téhle situaci opravdu nečekala. Políbil mě.

Jakmile jsem si uvědomila, co se děje, zatlačila jsem dlaněmi do jeho hrudníku, čímž jsem ho odstrčila. "Víš," řekl "ne všechno byla lež." pak se vrátil k oknu, které otevřel a vyskočil z něj. Lekla jsem se, ale pak mi došlo, že se mu nic nestane. Lekla jsem se až tehdy, když jsem spatřila siluetu velkého havrana ve světle pouliční lampy.

____________________
Snad jsem vás s novou kapitolou nezklamala.
Chtěla jsem poděkovat za 300+ reads!
Jste super.
:)