Touch Of Darkness

2

Když jsem se vrátila domu, nikdo jiný tam nebyl. Táta asi někam vzal Jane. Zabouchla jsem vchodové dveře a snažila se nemyslet na to, co Elis chce na zítra připravit. Docela jsem se toho bála. Její fantazie nezná mezí. Vydala jsem se najít něco k jídlu do kuchyně. Po pracném hledání jsem objevila jogurt, který jsem si odnesla k sobě nahoru.

Při jídle jsem si připravila učebnice na další den.
Nechtěla jsem si připustit, že už se na své narozeniny budu muset učit. Začátek školního roku ve mě vždy vyvolával smíšené pocity. Potřásla jsem hlavou a začala uvažovat o tom starém baráku, který si prý někdo koupil.

Přišla jsem jen na pár důvodů, proč by to kdo udělal; koupil to blázen, historik nebo to chtěl prostě zbourat. Při posledním důvodu jsem sebou trhla. Nechci aby ten dům, tedy vilu někdo zboural. Patřila sem. Jako kostel, podle kterého se tohle město jmenuje, jako Elis, Ashley, střední škola, dokonce i Agnes nebo já.

Prudce jsem se zvedla a popadla mikinu. Chtěla jsem se tam jít podívat. Vůbec jsem netušila, co mě to najednou popadlo, ale prostě jsem ten dům chtěla vidět. Když jsem byla malá, chodila jsem tam s holkama a Josephem hrát bobříka odvahy. Cesta z města k lesu netrvala dlouho, nebyla jsem příznivcem tůr, a tak mi tohle malé město vyhovovalo.

Šla jsem po staré neupravené cestě, která určitě vedla až hluboko do lesa, ale já nikdy neměla odvahu to prozkoumat. Cestou k vile jsem si všimla záhonu žlutých růží, věděla jsem, že je tu dřív pěstovala postarší paní, ale o té už jsem pár let nic neslyšela.

Napadlo mě vzít jednu na mámin hrob. Rozhlédla jsem se párkrát kolem sebe a pak jednu opatrně uškubla, tak abych se neporanila o trny. Docela jsem se divila, že tu vydržely bez starání. Pamatuji si, že jsme je dřív u domu taky měli, ale uvadly.

S kytkou v prstech jsem pokračovala k barabizně. Z ničeho nic začal silně foukat vítr, ale stejně rychle jak přišel, tak odešel. Bylo vidět, že začíná podzim. Pod větvemi vysokých stromů jsem zahlédla kus zpola rozpadlé střechy.

Zavřela jsem oči a představila si, že tu ten dům není a nahradí ho nějaká jáma a později třeba bytovka. Ne, to je hloupost. Tady by bytovku nepostavili. "Potřebuješ něco?" ozvalo se za mnou. Leknutím jsem nadskočila, když jsem se obrátila, zmerčila jsem Stefana.

"Ne, já jsem, totiž, víš, šla jsem za mámou," vykoktala jsem vylekaně. Na tváři se mu mihl udivený výraz "Tvoje máma někde poblíž bydlí?" zeptal se vykolejeně a v zelených očích se mu blýsklo.

Sklopila jsem oči "Ne, jdu na hřbitov." odpověděla jsem a ukázala růží na cestu. Chvilku byl zticha a pak se začal omlouvat, "To neřeš," zamrmlala jsem. "Stefan Salvatore, mimochodem." představil se a podal mi ruku, potřásla jsem si s ním "Katie Claireová."

Kývl, ale pak mě sjel pohledem "A co děláš tady?" zeptal se, "Jen procházím. Taky jsem slyšela, že je ten dům prodaný." vysvětlila jsem "Nechci aby ho zbourali," pípla jsem. Stefan se ostře nadechl "Nikdo ten dům bourat nebude. Koupil jsem ho já," vychrlil. Zůstala jsem na něj zírat "Aha," vyklouzlo mi ze rtů.

Čekala jsem, že mi něco řekne, ale on mlčel. Když jsem se na něj podívala, zíral někam do lesa. "Co tam je?" zajímala jsem se hned, "Kde? Ne, nic. Jen jsem se zamyslel." řekl rychle "Asi už bys měla jít." Celé to říkal vyhýbavě. Dál už se se mnou nebavil a vyrazil k vile. Nějakou dobu jsem se dívala, jak odchází a pak si uvědomila, kam jsem vlastně chtěla jít.

Cestou jsem si to snažila urovnat v hlavě. Stefan je ten, kdo koupil barabiznu, ta je jeho už tři týdny. Pokud si koupil dům, musí mu být minimálně osmnáct. Právě jsem procházela alejí, když mi něco přeletělo nad hlavou. Rychle jsem se podívala a všimla si velkého černého ptáka, který právě přistál na větvi jednoho stromu.