Touch Of Darkness

6

9. října

Tak po měsíci jsem zase viděla Damona. Tvrdil mi, že byl v NY, taky bych se tam jednou ráda podívala...
Dneska s ním jdu na baseball! Docela se těším, jen netuším o co jde. Akorát vím, že se pálkou odrážejí míčky.
Včera jsem byla svědkem toho, jak se Damon a Stefan nemají rádi. Přijde mi, že je v tom víc než neshody mezi sourozenci, navíc si myslím, že na to už jsou oba staří.
Stefanovi bude tak osmnáct a Damon? Tak to opravdu nevím. Rozhodně je starší než jeho bratr.
Docela by mě zajímalo, zda se Elis povede začít si se Stefanem. Pravděpodobně bych jí to rozmluvila, jelikož se včera choval jako debil.

Chtěla jsem pokračovat, ale došla pro mě Jane s tím, že je oběd. Schovala jsem deník a zamířila dolu. Do nosu mě praštila vůně lasagní. Trochu jsem se zamračila, lasagne nesnáším, ale těm dvěma chutnají, tak to občas zvládnu.

Rovnou jsem si nalila plnou sklenici džusu abych při jídle mohla tu chuť rychle dostat z pusy. Táta vyhověl mému přání a dal mi jen malou porci. "Co dnes chystáš?" vyzvídal během oběda, "Jdu na baseball." řekla jsem pravdu.

"Ty a baseball? Není to trochu proti přírodě?" zasmál se a já po něm hodila pohled "Ale já ho nechci hrát, jen se dívat." bránila jsem se. Bylo o mě všeobecně známo, že sport opravdu není moje silná stránka. "Jdeš s Elis?" ptal se dál a naložil si další porci, zatímco já odsunula talíř.

"Vlastně jdu s kamarádem," řekla jsem trochu vyhýbavě, takže to znělo, jako bych šla s přítelem, kterého doma tajím. Nastalo ticho. Nikdy jsme nic takového neřešili a myslím, že táta na to ani nebyl připraven.

"Jen aby to s tebou vydržel," falešně se usmál a zvedl se. Sakra. Nic jsem neříkala a taky odešla. Zavřela jsem se u sebe a rozptýlení hledala v učení. Učitelé už na nás tlačí a já nechci mít špatný prospěch.

Nastavila jsem si upozornění na telefonu, aby mě probral z učení v půl třetí. Chtěla jsem hned ve tři vypadnout. Počítala jsem, že obléknutí mi taky chvíli zabere, zvlášť, když je takhle hnusně.
Vzala jsem si učebnici historie a matematiky a skočila na postel.

Pořádně jsem se nabiflovala liché funkce a pak si zoopakovala poslední látku z historie. Docela mě to bavilo, navíc ten nový učitel nelpěl na datech. Nebylo to to nejdůležitější. Naštěstí. Data mi nikdy nešla.

Čas se mi hrozně vlekl, už za půl hodinky jsem to uměla snad i pozpátku. Hodila jsem učebnice na zem a jen civěla do stropu, přičemž mi čas neutíkal o moc rychleji. Natáhla jsem se na noční stolek a zapla malé rádio.

Na nějakou dobu jsem se zabavila písničkami a taky slyšela několik z večírku. Vyvolávalo to ve mě nehezké pocity. Pak ale skončila tři čtvrtě hodina hudby a začal mluvit reportér. Bylo to městské rádio.
Šlo to přes počasí po dopravní zácpy až jsem uslyšela, jak mluví o zmizení Jacobyho White.

Zbystřila jsem. Tohle mě zajímalo. "Dnes v sedm hodin ráno bylo nalezeno jeho tělo. Paní Flowersová, která ho našla, tvrdí, že neviděla nic podezřelého. Podle odborníků se tentokrát opravdu jedná o napadení psem. Na jeho těle byly nalezeny známky po psích drápech a měl početné kousance. Mimo končetiny měl poraněný i krk. Podle některých zdrojů si lidé spojují jeho napadení s případem Abby Raynové, ale ty spolu nemají téměř nic společného. Policie dále vypátrala psa, který je vrahem Jacobyho White. Jeho majitel nám sdělil, že mu pes utekl před dvěma měsíci a měl vztelkinu." reportér udělal dlouhou pauzu "Nyní prosím zprávy ze světa."