Touch Of Darkness

5

8. října 

Posledních pár dní jsem nic nenapsala. Taky nebylo co. Určitě bych omílala pořád dokola, co si myslím o vyšetřování a ztrátě Jacobyho White. Naposledy ho viděli na mé olavě a pak zmizel.
Včera jsem zase byla u výslechu. Připadá mi, že jsou ti policisté padlí na hlavu. Zase mi pokládali stejné otázky, ale pak přišel Elisin táta a pustil mě domu. Určitě mu došlo, že ze mě už nic nevydolujou.
Ta holka se jmenovala Abby.
Psala jsem to už?
To je jedno. Její rodiče mě dva týdny zpátky obvinili, jelikož jsem jí neposkytla první pomoc. Pak jim přišla zpráva z pitvy a oni zjistili, že jsem s tím nemohla nic dělat, tak se mi přišli omluvit. Popravdě se jim vůbec nedivím. Kdybych se alespoň pokusila jí zachránit, možná bych měla čistější svědomí. Připadá mi, že je to má vina. Oba dva. Moje oslava. Tady je ale problém, že dům i pozemek patří Dawsonovým, ti mají díky Elisině nápadu hrozný problémy. Jediným štěstím je, že její táta je policista. Teta Mia prý dokonce Elis vydědila. Ale Elis to neřeší. Prý si vyslechla dvou hodinový monolog a pak jí teta poslala pryč.
Víc mi neřekla.
Taky jsem už neviděla Damona. Od té nehody se neukázal, ale on tu prý není hlášený nebo tak, tudíž po něm nikdo pátrat nebude.
Včera jsem se ptala pana Dawsona.
A Stefan se se mnou nebaví.
Úplně mě přehlíží. Kdykoliv jsem ho oslovila, abych se zeptala, zda neví, kde je jeho bratr, obrátil se ke mně zády a odešel.
Už vím, jak se cítila Elis, jediný rozdíl je, že já ho nechci balit.

Zírala jsem na poslední větu. Jestli je to takovej blbec, tak je dobře, že s ním Elis nic nemá. Nechtěla bych, aby se tahala s někým takovým. Zavřela jsem deník a šoupla ho pod matraci do postele. Od toho večírku mám pocit, že ty zápisky jsou soukromější než kdy jindy. Nikdo to nesmí najít.

Vzala jsem si mikinu a rozhodla se jít ven. Nutně jsem potřebovala čerstvý vzduch a uspořádat si myšlenky. Už od chvíle, kdy jsem vyšla ze dveří jsem si nakázala, že nepůjdu na hřbitov, možná bych tam začala mluvit.

Šla jsem pomalu do parku. Tam jsem si o svých narozeninách zkracovala cestu k obchodu. Poslouchala jsem cvrkání malých ptáků a skučení pneumatik na asfaltu.

Obyčejná sobota. Posadila jsem se na lavičku a pokusila se relaxovat, ale moc mi to nešlo. Zazvonil mi telefon v kapse, volala mi Ashley, ale já jí to položila. Volala mi skoro každý den od doby, kdy se dozvěděla, že jsem Abby našla já.

Neměla jsem chuť se s ní o tom bavit. Pořád měla strach abych si z toho neodnesla nějaké trauma. To samé táta. Taky si o tom chtěl pořád povídat. Oceňovala jsem jejich starost, ale už toho bylo moc.

Já chtěla dělat, že se nic nestalo a oni mi to nedovolovali. Navíc se to stalo a nikdo to nevezme zpět, ať se snaží sebevíc, vždy to se mnou bude. I když to teď možná vidím moc pesimisticky.

Nelituji, že jsem odmítla jít na Abbyin pohřeb. Neznala jsem jí, jen jsem jí našla mrtvou. Navíc nikdo stále neví, jak se to stalo. Někdo navrhoval psa, ale to nikomu nepřišlo možné. Pes by prý zaútočil na končetiny. Pár machrů ze školy dokonce navrhovalo upíra. Dostali pokutu od policie a bylo jim řečeno aby omezili televizi.

Zafoukal studený vítr a já se víc zachumlala do mikiny. Začal mi cuchat vlasy a já přestávala cítit konečky prstů, ale nezvedla jsem se, ještě jsem chtěla být venku. Spíš jsem se nechtěla vrátit domu.

Vzduch, který jsem vydechla se rychle změnil v kouř a vystoupal k nebi. Uslyšela jsem šramot nad svou hlavou. Seděla jsem na lavičce pod stromem, takže to nemuselo být ani tak divné, ale když jsem se podívala nad sebe uviděla jsem černého havrana. Toho černého velkého havrana.