Ztroskotaná {DOKONČENO}

Ztroskotaná #1

Dneska je pátek. Nejdu do školy. Vymluvím se, že mi je špatně. Nikoho nechci vidět. Mám jít dneska na námluvy. Ale nějak se mi nechce. Přišla uklízečka Agáta a povídá: Slečno vy dneska nejde do školy?

Já se na ní koukla ,, Udělalo se mi nevolno, radši zůstanu doma.''

,,Je to kvůli těm námluvám?'' A sedla si ke mně na postel. Vím,že kdybych jí něco řekla, nic by na to neřekla. Jediná já se s ní bavím jak s normálním člověkem. I když není na úrovni.

,,Ano.'' Odpověděla jsem rychle.

,,No dobře, ale vždyť tam přeci musíte jít. Víte co by rodiče říkali.''

,,Ano já vím. Mohla bych být chvilku sama.''

,,Ano už mizím.''

Přikryla jsem se a pustila jsem si do sluchátek mojí oblíbenou písničku -Lana del rey - blue jeans. Když jsem zavřela oči svět byl lepší. No, ale ne na dlouho.

,,Můžeš mi říct co to jako děláš?!'' Slyšela jsem jak někdo řve. Někdo mi odkryl hlavu. No a kdo to asi byl? Moje milovaná Sára.

,,Co tady děláš?" Řekla jsem a sundala jsem si sluchátka.

,,Myslela jsem, že jsi nemocná a ty mezi tím..no pff..''

,,Proč nejsi ve škole?''

,,Co tam.''

Zase ta její odpověď. "Třeba se učit Sáro? Už jsi tam dlouho nebyla."

Byla chvilku ticho, ale pak zase začala mluvit.

,,Dneska máš námluvy, co?''

,,Bohužel.'' A přikryla jsem si hlavu.

Ona mě odkryla a vytáhla z postele.

,,Nechceš mě tam vzít? Třeba tam bude někdo pěknej!''

,,Tak pojď.''

Musela jsem jí vzít, protože kdyby tam nešla, tak by do mně celý den hustila jaký to bylo. A to jsem rozhodně nechtěla.

Čas s ní utekl fakt rychle. V půl druhý jsme se začali připravovat.Sára jsi vzala žluté krátké šaty. Má blond vlasy, ale i tak jí to strašně slušelo. Vlasy měla v drdolu. Já jsem měla dlouhé fialovo-černé šaty. Fialová je moje oblíbená barva. Vlasy jsem měla nakulmované. Moji rodiče už tam byli. Bylo na čase vyrazit, jelikož bylo kolem páté. Venku to zavánělo zimou a tmou. Limuzína nás odvezla až před JEJICH dům. Když jsem vylezla z auta, zrovna začalo hodně sněžit. Přes ulici si hráli děti, které stavěli sněhuláky. Připomínali mi mně,když jsem byla malá. Bohužel mě Sára  rychle zatáhla dovnitř.

Šly jsme dlouhou chodbou. Nebyla zrovna nejteplejší a ani nejhezčí. Nebylo mi z toho dobře. Na konci chodby byla velká místnost, kde už všichni seděli. Moji rodiče, ON, jeho rodiče a jiní lidé. Šly jsme si se Sárou sednout na volná místa.

ON, jeho jméno je NICK. Nepříliš pěkný a zdvořilý mladý muž. Jeho největší problém je jeho ego a až nezdravé bohatství jeho rodiny.

Nickův otec byl voják a teď učí mladé chlapce na vojenské akademii. Taky má jednu velkou firmu. Jeho matka je navrhářka.

Nickův tec povídá ,, Je tady jeden voják u nás doma, tak se hlavně nelekněte, jmenuje se Chris.''

Pomyslela jsem si proč bych se měla jako lekat? Copak je ošklivý, zraněný nebo snad zjizvený...?

Zanedlouho se podávala večeře. Dala jsem si jen polévku, jelikož jsem nutně potřebovala na záchod. Omluvila jsem se a rychle vyběhla směrem, odkud jsme přišli. Věděla jsem,že je to nezdvořilé.

By: Lucy-CZ