17. Muset s pravdou ven

54 2 0
                                    


Odetta mě držela v objetí a ani mě se nechtělo loučit. Podívala jsem se jí do očí a ona se na mě usmála. Došel ke mně Derek a dal mi pusu na na hřbet ruky. „Až dorazíte na Kamelot s Kayley, tak se nám ozvěte." „Zajisté vaše veličenstvo." vyloudila jsem z úst a podívala se na Blaka, který už připravil koně. Zmiňovaná Kayley seděla na kamenné lavičce, v ruce držela meč a usmívala se na nás. „Postarám se o ně. Slíbila jsem ti to Odett." Blake mi pomohl na koně a Kayley vyskočila na svého jakoby se nechumelilo. Blake se vyhoupl za mnou a ujal se řízení. „Moc vám děkujeme za těch čtrnáct dní. Vážíme si toho." Dodal Blake a Otočil koně k odjezdu. Kayley zamávala na Odettu s Derekem a už uháněla s koněm pryč. Blake dal příkaz koni a taky se rozjel od labutího hradu směrem ke Kamelotu. U lesa jsme zpomalili a Kayley jela na stejné úrovni jako mi. „Ty se bojíš jezdit, Eli?" Podívala jsem se na dívku. „To víš, jsem z jiného světa. Mám z koní respekt a oni to vědí." Kayley se zasmála. „Já si nedokážu představit nejezdit na koni. Geret koně miluje a pro mě jako rytířku kulatého stolu by to asi byla potupa ... tím nechci nic říct proti tobě." Usmála jsem se na ní. „Já to chápu. Nemohu umět všechno." Kayley pokývla hlavou na souhlas. „Jaké to je zachraňovat lidi?" Podívala jsem se na ní udiveně. „To se mě ptá Artušova nejlepší rytířka?" Kayley se pousmála. „Je to jiné. Já se oháním mečem, ty magií." Blake zastavil koně a Kayley se po něm podívala. „Takhle to do večera nestihnem." Blake naznačil, aby byla potichu. Podívala jsem se po něm. „Nejen, že se mi zdá, že okolní stromy jsou velké, tak jako listí, ale slyším šepot." Blake se podíval na mě a seskočil z koně. Kayley ho napodobila a vytáhla meč. „Je jasný den. Přízraci by tu neměli být. A ano projíždíme pralesem víl. Je to úsek, kde se člověk zmenší." Uslyšela jsem za sebou šepot a otočila se. Nikdo tam nebyl. Sesedla jsem z koně a vydali jsme se pěšky. Po chvilce jsme zastavili a napili se s kapky rosy, která pro nás byla dost velká. Vše vypadalo na jednu jinak. Kayley nám stále vyprávěla o Kamelotu a já na oplátku o našem světě. Najednou padla větší tma a kolem nás začali snad padat kroupy, ale byli to obyčejné kapky deště. Schovali jsme se pod jeden list. Blake rozdělal oheň a já stále vyhlížela ven odkud jsem slyšela šepot. Najednou se přede mnou objevil černý stín. Lekla jsem se a uskočila. Kayley už byla na nohách a to samé Blake. Vytvořila jsem bílou magii a čekala na okamžik, kdy jí budu moci poslat po přízraku. Když letěl proti mě, poslala jsem kouli na něj a přízrak zasípal.

Místo něj se objevila víla s černými vlasy a červenými šaty

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

Místo něj se objevila víla s černými vlasy a červenými šaty. Došla jsem k ní a ona se probudila. Koukala na mě v šoku. „Neboj se. Jsem Světlá. Jmenuji se Eli." Podala jsem ruku víle. Ta na mě chvíli koukala a pak jí přijala. „Crysta." pomohla jsem jí na nohy a zavedla jí pod list k nám, aby se ohřála. S vděčností v očích se k nám přidala. „Tohle je Blake a Kayley." Crysta se na ně usmála a dál seděla u ohně. „Určitě o mě mají všichni starost. Ani nevím, jak dlouho takhle bloudím." Déšť začal ustávat a mi se připravovali na cestu. Crysta nám jí zaterasila. „Vezmu vás zkratkou ke Kamelotu." „Vážně?" Vyjíkla Kayley a Crysta se na ní zeširoka usmála. Následovali jsme Crystu, která nás vedla silnou houštinou. Najednou se začala zmenšovat, až jsme jí přestali vídat a v dálce jsme zahlédli v zapadajícím slunci Kamelot. Otočila jsem se na světlo, které vyzařovala Crysta. „Děkujeme ti Crysto. Jsi naše zachránkyně." Světélko se zakymácelo a najednou zmizelo zase v lese. Kayley si otřela slzy a vyjeli jsme na cestu. Jakmile nás spatřila hlídka, tak nás už ohlašovali. Nemohla jsem se vynadívat na tu krásu. „Vidíš poprvé Kamelot?" Pokývla jsem hlavou na souhlas a uslyšela jsem jak se Blake pousmál.„Oni jsou báje ani né pohádka, jako pověst, co kdysi byli a nyní po nich všichni pátrají a já to vidím na vlastní oči." Kayley se k nám hrdě otočila. „Vítejte na Kamelotu." V tom se za ní otevírala brána k hradu. Popohnali jsme naše koně a projeli bránou. Kayley hnedka každý vítal. Nakonec se vyhrla jednomu muži kolem krku. „Zřejmě její manžel Geret." Dodal Blake a seskočil z koně. V zástupu se objevil sám král Artuš a poklekl před námi. „Vítejte. Světlá a Temný. Slyšeli jsme o vás a nemohli jsme se dočkat až nás navštívíte." Udělala jsem pukrle a Blake se uklonil. „Víte o nás jen pár dní." Dodala jsem rychle a Artuš vzal mojí ruku a dal mi symbolický polibek na hřbet ruky. „Překvapilo nás, že chcete projet Kamelotem k horám. O téhle cestě málo kdo ví." Bake se pousmál. „Je to nejednoduší cesta k čínskému císařství, kam máme namířeno." V davu se objevil starší muž s holý. „Nečekal jsem, že tě ještě potkám ... Noahu." Blake se poklonil. „Stále si mě pamatuješ, Merline?" Byla jsem překvapená jako zbytek. „Vy se znáte?" Vykoktala jsem a Blake pokývl hlavou. „Eli, tohle je pravý otec Mariany a Joany." „Vy jste byl manželem Sam?" Merlin i Blake na mě koukali zaraženě. „Sam byla dcera Map..." „Ona uvalila kletbu na svojí dceru a své vnučky..." Blake se ke mně nahnul. „Jak to víš?" Sykl na mě a já věděla, že budu muset s pravdou ven.

Málo známé pohádky... Ale pohádky z dětství prostě jsou v paměti a nějak vyšli na povrch v čas, kdy jsem se bála že mě už nic nenapadne. Přece jen jsou v pohádkové říši a měli by potkávat na každém kroku někoho nebo ne?

Live in Wonderland ✔️ [DOKONČENO]Kde žijí příběhy. Začni objevovat