Vydrží nám to!

3.

STÁLE KRÁČÍME V MINULOSTI
Uviděl jsem ji,jak sedí vzadu a něco si píše do mobilu. Vytrhl jsem ji z myšlenek
"Jsem tu." S úsměvem jsem si sedl k ní do boxu a díval se jak upíjí kafé slámkou.
"Ty.." napila se "Odkud znáš Dukea?" Teď jsem byl vážně mimo. Neměl bych se na to spíš zeptat já? Nepřislo mi,že by se k sobě ti dva v tom obchodě obvzlášť měli.
"Známe se. Tak bych to řekl."
"Hulíš?" Zeptala se mě narovinu,jako by o nic nešlo. No vlastně,nešlo.
"Takže Dukea znáš." Zasmál jsem se a čekal jsem na její reakci. Zvedla obočí a zadívala se na mě. Nic neříkala jen se koukala. Z ničeho nic odvrátila pohled a podala mi ruku.
"Asi je na čase se seznámit" zasmála se a já jí rukou potřasl "Jsem Lana."
"Lukas. Luke. Jak chceš." Ruku stiskla a znovu odtrhla pohled,vypadalo to,že chce něco říct,ale v zápětí slovo polkla.
"Duke je známá firma." Smála se a přitom mi vyprávěla,jak se poznali,o prvním vykouřeném bluntu až po první rozbitý bong. Docela mě překvapila. Neřekl bych to do ní. Řekl jsem si,že jí chci poznat o to víc. "V osmnácti jsem poznala nové lidi,ke kterým Duke nechtěl patřit,tak se naše cesty rozdělily." Až teď mi došlo,že nás od sebe dělí 5 let. Nikdy jsem takto nepřemýšlel,nepřišlo mi to podstatné,stojím si zatím,že je věk jen číslo,no..možná to říkám teď,protože nemám na výběr a chci aby si to okolí taktéž myslelo,přeci.. je lepší když vás lidi berou jako soběrovného než kluka,který je ještě pod zákonem.
"Takže se k sobě chováte jako byste se neznali? Páni. To se mi nikdy k nikomu nepovedlo. Vždycky k tomu člověku cítím určitý cit,ať chci nebo ne." Znáte to,uvidíte někoho,koho vidět nechcete,zadíváte se na něj,nenápadně ucuknete pohledem a projdete kolem něj co nejširším obloukem.
"Ty chvíle,kdy jsme kolem sebe prošli a vynadali si do kokotů,už jsou za náma. Teď je to další neznámý člověk v davu lidí." Má nakažlivý smích jako nikdo koho znám. Z naší konverzace mě vyrušilo pípnutí telefonu. Broox. Přiznávám, zapomněl jsem na sraz s ním,ale abych byl upřímný,žíly mi to netrhá. V rychlosti mu odepíšu,co se právě odehrává a vracím se zpět k Laně,která netuší s kým teď vlastně ztrácí čas.
"Začíná se to tu plnit lidma. Nechci potkat nikoho známého. Nepůjdem ven na práska?" Vytáhl jsem z kapsy sklo a zámával jí tím před obličejem. Dle smíchu jsem usoudil,že souhlasí. Stranou jsem si dal dva gramy pro Brooxe a zadíval se na těch osm mých. Nejsem na trávě závislý,můžu bez ní být,ale taky ji můžu mít,tak proč toho nevyužít. Mimo to jsem nekuřák,kouřím zřídka a nebo když chci zesílit stav. Cigára jdou mimo mě. Možná to zní divně a nesmyslně,ale já osobně za kuřáka považuji pouze toho,kdo se bez cigarety pomalu ani nenadechne.
Vyšli jsme ze StarPear,což byl ten obchoďák, a šli jsme si sednout do nejbližšího parku.
"Nemáš náladu na známé lidi?" Zeptala se mě Lana,zatímco já plnil skleněnku.
"Ne,o to nejde. Jen nestojím o průser. Teď si to nemůžu dovolit. Je to složité." není to vůbec složité mimochodem "Nebyl jsem ve škole a potkat..." Do věty se vložila Lana s tím, že rozumí.
"Já mám maturitní volno. Jsem zvyklá,že se ze všeho vykecám,tak nějak v to doufám i u maturity. Je to nejspíš blbost vsázet na toto,ale už mám školy po krk. Už jo." Celou dobu po čas rozhovoru udržovala dým v hlavě a teprve teď ho vyfoukla. Bylo vidět,že stres,který zní mluvil je rázem pryč.
"Takže vysoká je pasé?"
"Ne,to ne. Jen ne příští rok. Vysokou plánuju,ale ne hned po střední. A co ty?" Podala mi sklo. Já do sebe vtáhl trávu a přemýšlel nad její otázkou. Nikdo se mě na mé cíle neptal. Asi proto,že věděli,že si žádné nedávám.
"Za měsíc píšu příjimačky." Zadíval jsem se na ni a čekal na reakci. Nic neříkala,jen se hrabala v kabelce a po chvíli vytáhla Marlbora.
"Příjimáčky?" Necítil jsem žádný udivený tón v jejím hlase.
"Na střední. Hlásím se na obor,který dělat absolutně nechci. Jsem na základce,překvapená?" Zasmál jsem se a z ruky jí vytrhl cigáro,ze kterého jsem si potáhl.
"Nevypadáš." Usmála se a napálila si nové. Úsměv jsem opětoval a lehl si do trávy.
"Je to na hovno." Vypadlo ze mě po čase.
"Co tím myslíš?" Otočila se ke mě a nabíjela další várku.
"Tahle etapa života. Je fajn,že si dokážu sehnat co chci,ale k čemu mi to je,když se furt musím za někým ohlížet?" Často jsem poslouchal naivní sedmnáctky,jak osmnáct mít nechcou,protože už to nebude taková sranda. Jako kdyby tomu sami věřili. Netoužím po 18,ale nechci být ve strachu. Tohle jsem nikomu nikdy neřekl,zřejmě i sígři mají strach.
"Máš strach,že tě chytí?"
"To ne. To mě neděsí. Jen mám strach z následků a toho,co by mě čekalo v budoucnu."
"Nemluvíš jako malý harant. Z tebe budou holky ještě šílet." Její úšklebek nešel přehlédnout.
"Už šílí." Ego se mi vrátilo zpět na místo a já se díval jak se Lana snáží pod vlivem vstát. "Pomohl bych ti,ale ne." Propukl jsem ve smích,který se zdvojnásobil hned potom,co jsem zjistil,že na tom nejsem o nic líp. Tehdy jsem pochopil,že si vážně rozumíme. Říkali jsme si věci,které o nás nikdo jiný nevěděl. Naše přátelství bylo postaveno na důvěře od samého začátku.