Misuzu

9. Část

Prudký proud mě unášel někam pryč. Začala jsem ztrácet vědomí, topila jsem se, mlátila se o kameny a skoro neviděla, kvůli té vodě. "Pomoc! Někdo se tu topí!" Uslyšela jsem řev nějaké dívky na souši. Omdlela jsem.

Nevím jak dlouho jsem už mimo. Slyším šepot a hluk, ale nemůžu se pohnout. Začínám rozeznávat hlasy. Slyším mužský a ženský hlas. "Kde má rodinu?!" Vykřikl ten mužský hlas. "Nemá ji, je to sirotek. Jmenuje se Misuzu a je slepá i hluchá a nemůže chodit. Nikdy nespatřila světlo. Do té řeky musela spadnout nebo ji tam musel někdo hodit!" Řval ten ženský hlas.

Chtělo se mi ječet. Chtěla jsem se pohnout. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Šlo jen čekat a poslouchat. "Musí na operaci! Kolik jí je?" Zeptal se ten mužský hlas. Pochopila jsem, že jsem nejspíš v nemocnici. "Dvacet." Řekl ten ženský hlas. Dvacet?! Ne, je mi šestnáct! Za chvíli sedmnáct!

Slyšela jsem pípat stroje a znovu stratila vědomí. Tma. Světlo?! Jsem vzhůru? Můžu otevřít oči? Slyším zase ty otravné stroje. Pomalu otvírám oči. Jsem v nemočničním pokoji. Sama. "Chci pryč. Chci domů." Pošeptala jsem si. Zkusila jsem zvednout moji divnou lidskou ruku. Podařilo se. Znovu jsem zavřela oči a pokusila jsem se usnout.

Když jsem se probudila stála u mě dívná sestřička. Byla to blondýna s modrýma očima. "Dobrý den paní Misuzu. Jmenuji se Yuna. Pamatujete si mě. Ehm. Misuzu chodili jsme spolu na střední. Jsem Yuna modrooká blon..." Začala. "Blondýnka a sestřička jao vidím." Dořekla jsem. "Ty vidíš a spyšíš?!" Vyjekla a někam odběhla.

Přišla i s doktorem. "Není možné aby jste viděla, to je nemožné!!!" Začal tu hulákat ten doktor. "Tak hele! Nejsem odtud, jsem ze světa anime! Nepatřím sem!" Začala jsem, on se ale zamračil tak jsem stichla. "Typický otaku." Řekl doktor.

"Ale pane doktore, tady je napsané, že anime z celého srdce nenávidí!" Řekla sestra udiveně. "A vůbec ani by na něj neviděla!"
Řekla sestřička a doktor pokrčil rameny.

"Ne svět anime opravdu existuje!!!" Protestovala jsem. "Misuzu?" Přišel do pokoje, kluk?! Podle hlasu to byl Takumi. Ale Takumi byl kocour?! Je to opravdu divné. "Pane doktore, co se jí stalo?" Zeptal se ustaraně. "Nic, ale je zmatená. Musela podstoupit operaci, ale teď by už měla být v pořádku!" Řekl doktor.

Takumi se na mě usmál. "Může jít domů?" Zeptal se Takumi. "Ano, může, ale já myslel, že.... nemá domov ani rodinu!" Řekl doktor. "Já se o ni postarám!" Řekl rychle Takumi. "Ale pane, my ji nesmíme dát někomu cizímu! To by bylo porušení pravidel!" Řekl doktor. "Ale my se známe!" Vyhrkli jsme s Takumim zároveň.

========================================================
Ahoj lidi,
omlouvám se, že je to po tak dlouhé době. Blíží se konec roku a jsou testy :/ Příští díl se pokusím napsat a vydat ještě dnes, ale možná to stihnu až zítra. Doufám, že se vám tato část líbila! Vote a coment potěší! ;-) ^_^

Nahoře: doktor a sestřička.

Vaše Ruby ^_^