Avengers: Story of Mystery

Kapitola 2

„Musíme to aspoň zkusit."

Zakládám si ruce v bok a nasazuju svůj nejvíce nepřístupný pohled.

„Byl v ledu víc jak 70 let. To čekáte, že z něj vyskočí a bude normálně žít? Nemyslel jsem, že jste až tak naivní."

„Tomu, čemu vy říkáte naivita, tomu já říkám důvěra ve vědu."

Dost naštvaně odcházím z Furyho dosahu. Co si ten chlap, sakra, myslí? Že je ten nejchytřejší na světě? Tak to ještě nezná mě.

„Tak co říkal Fury?"

„Rozmrazte ho."

Já mu dám. A jestli se potvrdí, že to přežil, vmetu to Furymu do ksichtu. Už nebudu ta poslušná laboratorní krysa, která se o nic nestarala.

„Jamie?"

„Ano?"

„On žije."

„Neříkala jsem to?"

„Tak kdo měl pravdu?"

Fury se zamračí.

„Nevím nic o tom, že bych vám dal povolení k jeho rozmražení, ale budiž. Žije, mohl by pro nás být ještě prospěšný."

„Kam ho teď přemístíte? Je prakticky v kómatu."

„Na naši ústřednu v New Yorku. Už je tam pro něj připravený pokoj ve stylu 40. let."

„Vy jste se asi zbláznil!"

„Nezvyšujte na mě hlas, opravdu nejste v pozici, kdybyste na mě mohla křičet. Já blázen nejsem, ale u vás si tím už nejsem tak jistý."

„Byl to voják, ten se snadněji smíří s realitou, než nějakým divadýlkem. To, co znal, už není. To musí přijmout a ne se ho snažit přesvědčit, že je všechno v pořádku."

„Vy jste ho snad znala osobně."

„Ne, ale četla jsem jeho složku i zápisky agentky Carterové."

„Vy se starejte hlavně o to, aby sérum bylo použitelné. Opravdu nestojíme o dalšího Hulka."

„O to se nebojte. Ale moje slovo stále platí."

„To je tu každý den?"

„Ano, řediteli Fury. Přichází sem kolem sedmé ráno a odchází v deset večer. Neviděl jsem, že by jedla nebo tak něco. A několikrát tu byl i agent Coulson."

„Vím, říkal mi to. Ona musí být opravdu blázen."

„Kdo v dnešní době není."

Nikdo nechápal, proč celé dny trávím u něj. Vždyť jenom spí, vlastně je spíš v bezvědomí, ale já od něj nemůžu odejít. Jsem za něj zodpovědná. To já ho nechala rozmrazit, to já ho uvrhla do tohohle světa, který nezná. A taky jsem chtěla být první, koho uvidí a vysvětlit mu, jak se věci mají, protože, ruku na srdce, kdo by se chtěl probudit v iluzi známého uprostřed něčeho úplně odlišného od toho, co jsme znali? Já tedy ne, proto si myslím, že tohle divadlo je naprostá blbost.

„Jamie, měla bys něco sníst. Mám o tebe strach."

„Dobře."

„Zvu tě na oběd. Počkám na tebe v jídelně, souhlas?"