Avengers: Story of Mystery

Kapitola 9

Cítím, že svoje myšlenky a vzpomínky brání. Proto je nemůžu číst. Bohužel centrum bolesti tak chráněné není, takže, i když opravdu nerada, mu způsobuju bolest. Otvírám oči, abych viděla, jestli jsem to nepřehnala. Jenže po tom, co vidím, je raději zase zavírám. Steve se v hrozných bolestech svíjí na zemi a snaží se neřvat bolestí.

„Co jsem to udělala?"

„Nemůžeš za to. Řekl si o to."

„Jsem zrůda."

S těmi slovy utíkám do své kajuty - pokoje.

Je hluboká noc a já nemůžu spát. Přemýšlím nad tím, co jsem udělala. Musím odsud pryč. Balím si těch pár věcí, které jsem tu měla s sebou, a při tom narážím na Stevovu košili. Měla bych mu ji vrátit. Beru ji do rukou a i na tu vzdálenost cítím jeho vůni. Jak jsem mu jen mohla ublížit? Rozhodnu se ve vteřině.

„Vím o tobě."

I když jdu jako myška, stejně ho budím. Tomu jsem se chtěla vyhnout.

„Já... Nechtěla jsem tě vzbudit."

„Dá se vzbudit někdo, kdo nespí?"

„Asi ne. Já... Nechtěla jsem..."

V tu chvíli se rozbrečím jako želva. Cítím, že mě někdo objímá a ten někdo je Steve.

„Nebyla to fyzická bolest. Teda asi částečně byla, ale to se dalo vydržet. Ty jsi mi něco ukázala a to bylo daleko horší."

„Já ti nemůžu vlézt do hlavy. Do tvého myšlení."

„Já vím. Chtěla jsi mi způsobit bolest a to se ti povedlo. Jen na mě fyzická bolest tolik nepůsobí."

„Co jsem ti ukázala?"

Za ruce mě vede k posteli, kde si oba sedáme.

„Odešla jsi. Říkala jsi mi věci, které jsem nechtěl nikdy slyšet. Vlastně jsi mi vrátila vzpomínku na naše loučení a mnohokrát zvýšila tu bolest, kterou jsem pak cítil."

„Tebe bolelo, když jsem odešla?"

„Ano."

Stavím se na nohy a přecházím po pokoji jako tygr v kleci.

„Nech toho. Znervózňuješ mě ještě víc, než už jsem."

„Já to nechápu. Nic z toho. Proč by tě bolelo, že jsem odešla, když jsme byli jen přátelé?"

„Jo... Jen přátelé."

Bože, holka, ty jsi ale natvrdlá. I když mu nevidíš do hlavy, tak jsi musela poznat, že je do tebe blázen.

Jak by se do mě mohl zamilovat? Jsem jen obyčejná holka a on je superhrdina, agentko.

Jsem Nataša. A věř mi, je z tebe celý pryč. Polib ho a uvidíš. 

Dívám se na něj a přemýšlím o tom, co mi Nataša prozradila. Mám to zkusit? 

„Steve?"

„Ano."

Otáčí ke mně hlavu a já mu dávám ruku na tvář. Cítím jeho strniště, které ho dělá ještě víc sexy, než už je. Nikdy jsem si nemyslela, že se mnou tohle dokáže nějaký muž dělat, ale v jeho blízkosti jsem se cítila, jako hrdinka z románů červené knihovny. Dokonce i motýlci se objevili v mém břiše a já byla naprosto v koncích. Stejně jako teď. Nikdy jsem nikoho nelíbala. Vlastně mě líbal jenom on a to začal. Tak jsem mu přesunula ruce na týl a svoje rty spojila se svýma. Neodtrhl se a dokonce se mnou i spolupracoval. Přetáhl si mě na klín a hladově mě líbal. Jako by na tom záležel jeho život. Já mezitím přesunula svoje ruce na jeho vypracovaná záda a hladila ho po nich.

„Tohle. Bylo. Něco."

„To tedy ano."

„Nechceš si ke mně lehnout? Možná bych pak usnul."

„Ale nemám pyžamo."

„Můžeš si půjčit něco mého. A tu košili si nech. Tobě sluší víc."

„Tak děkuju."

Beru si jedno z jeho bílých triček a lehám si k němu. Už spí, takže si ho můžu lépe prohlédnout. Ve spánku nevypadá jako ten neohrožený hrdina, spíš jako normální kluk. Dávám mu pusu na nos, což mu na tváři vykouzlí úsměv. Přitahuje si mě k sobě, takže nakonec usínám na jeho dokonalém hrudníku.

„Ty vole, vy to tedy rozjíždíte ve velkým."

Otvírám jedno oko a, když vidím, kdo stojí ve dveřích, házím po nezvaném hostovi polštář.

„Vypadni, Tony. Ať ho nevzbudíš."

„To už se stalo. Stark vždycky musí zkazit hezkou chvilku."

„Tak pardon. Jsem myslel, že ho máš nepoužitelnýho, když jsi ho měl tolik let u ledu."

„Jdi pryč. Hned. Jinak za sebe neručím."

„Já bych se měla jít převléknout."

„Ještě tady chvilku zůstaň."

„Tak dobře."

„Po ránu jsi hrozně krásná."

„A ty jsi hrozně roztomilý, když spíš."

Červená se, tak mu dávám lehkou pusu.

„Myslíš, že, až tohle všechno skončí, vyrazila by sis se mnou někam?"

„No, já nevím. Co by na to řekl můj přítel?"

„Něco se změnilo?"

„Jo. Zamilovala jsem se do jednoho staršího muže."

Napřimuje se na posteli a na jeho obličeji je vidět rozčarování.

„Takže já byl jenom hračka na ukrácení dlouhé chvíle?"

Přesouvám se blíž k němu a rukama ho objímám kolem krku, jenže on je hned shazuje.

„Jdi pryč, prosím."

Poslouchám ho, ale nedá mi to a ve dveřích se otáčím.

„Je o 70 let starší a já naivka si myslela, že by nám to mohlo fungovat. Na ten polibek, který mi dal na strašidelné jízdě do smrti nezapomenu. Měj se, Steve."

Tuhle kapitolu věnuju svému kamarádovi k jeho narozeninám. Všechno nejlepší, DrawerCap alias S. H. R.