Avengers: Story of Mystery

Kapitola 3 - CA

,,Nechci ti šlápnout..."

To byla poslední slova, která jsem jí řekl, než mě zalila tma.

Otvírám ztěžklá víčka a první, co vidím, je bílý strop. Slyším, že je puštěné rádio, a tak se zaposlouchávám do hlasu komentátora baseballového zápasu. Tady něco nesedí.

,,Dobré ráno, tedy spíš odpoledne."

Přichází nějaká brunetka, ale já jsem natolik rozhozený tím, co slyším, než abych věnoval pozornost detailům.

,,Kde to jsem?"

,,Jste v nemocnici v New Yorku."

,,Kde jsem doopravdy?"

,,Nechápu, jak to myslíte."

Vstávám a rozzlobený na nejvyšší míru kráčím k ní.

,,Ten zápas byl v květnu 41, byl jsem na něm."

V očích vidím, že se mě bojí. Chci jen pravdu.

,,Take se ptám znovu. Kde to jsem?"

„Kapitáne."

„Kdo jste?!"

Najednou se ve dveřích objevují nějací maskovaní muži a mou hlavou probleskuje jenom jedno slovo. HYDRA. Prohazuju je zdí. Ona to vlastně není ani pořádná zeď. Co se to tu děje? Vyděšeně se snažím dostat ven a nejspíš jsem při tom srazil pár lidí, ale to je mi jedno. Vybíhám na ulici, kde je spousta aut. Tedy myslím, že to jsou auta, i když tak vůbec nevypadají. Zastavuju na nějakém place, nejspíš náměstí, kde na vysokých budovách jsou filmová plátna, ale místo filmů tam pouští reklamy nebo co to je. Zmateně se rozhlížím, když spatřuji, že u mě zastavilo několik velkých černých aut a ke mně jde nějaký černoch s páskou přes oko. Já už vůbec nic nechápu.

„Pohov, vojáku."

Nevím, co mám dělat, tak tam jen stojím a čekám.

„Omlouvám se za to hloupé divadýlko tam, ale nechtěli jsme vám hned způsobit šok."

„Jaký šok?"

„Spal jste, kapitáne, víc jak 70 let."

Otáčím se, protože najednou nemůžu dýchat.

„Je vám dobře?"

„Jo. Jen jsem zmeškal rande."

„To mě mrzí, ale nemůžeme tu dělat takový rozruch. Nasedněte si, zavezeme vás do vašeho nového bytu. Máte nějaké místo, kde byste se cítil dobře?"

„Jak to můžu vědět? Sedmdesát let je dlouhá doba a všechno se tady změnilo."

„To jistě."

„Existuje ještě Brooklyn?"

„To víte, že existuje. Chtěl byste prozatím bydlet tam?"

„Býval to můj domov."

„Tak tady to je. Není to nic moc."

„Jsem zvyklý na horší podmínky."

Stojím v malém bytě, ve kterém je jen to nejnutnější. Postel s neuvěřitelně tvrdou matrací, za kterou jsem rád, pohovka, jídelní stůl s židlemi a kuchyně. 

„Co je tohle?"

„Televize."

„Není nějaká placatá?"

„21. století je věkem minimalizace. Všechno se zmenšuje."

„Aha."

„Někoho vám sem pošlu, aby vás uvedl do děje. A taky byste měl podstoupit několik vyšetření."

„Jistě. Byl bych vám zavázán, kdybyste mi sem někoho poslal."

Někdo neustále přechází po chodbě ze strany na stranu a mě to znervózňuje. Jdu se podívat, co se venku děje, ale, když otvírám dveře, někdo mi klepe na hrudník. Přede mnou stojí dívka, vlastně už asi žena s hnědými vlasy staženými do culíku. Za obroučky brýlí schovává modré oči. Chvilku tam tak stojíme a povídáme si, ale nakonec ji zvu dál a nabízím jí něco k pití. Dává si čaj a ptá se, jak bych si zařídil byt. Odpovídám jí, že mám rád prostor. Když jí přináším ten čaj, začne se hrabat v deskách, které si s sebou přinesla, a všechny papíry ji vypadnou na zem. Pomáhám jí je sbírat a ona se mě ptá, jestli nemám nějaké otázky, tak ji pokládám tu, která mě zajímá nejvíc.

„Co se stalo po tom, co jsem havaroval?"

Vypráví mi, co všechno se za těch 70 let událo, a já nestačím koukat.

„Jak vás tak poslouchám, tak jsme jen vytloukli klín klínem."

„Možná trochu ano."

„Řekněte mi, ale popravdě, co si myslíte."

„Vždycky tady bude někdo, kdo se bude chtít povyšovat nad ostatní. Jednoho porazíte, ale objeví se někdo nový. Vy za to nemůžete, že se místo nacismu objevil komunismus. Nemůžete se vinit z něčeho, co jste nemohl ovlivnit."

„Máte pravdu."

Vidím na ni, že je unavená, a tak se dívám na hodinky. Jsou dvě hodiny ráno, takže jsme si povídali víc, jak 12 hodin.

„Už je docela pozdě. Nechcete tu dnes přespat?"

„Nechcete, doufám, abych s vámi spala na té posteli? Protože gauč je na spaní nevhodný a pochybuju, že dokážete vyčarovat další postel."

„To ne, ale přenechal bych vám postel a spal bych na zemi. To není problém."

„A nechcete si radši ještě povídat?"

„A vy byste to se mnou ještě vydržela?"

„Když budete povídat vy, tak ano."

„A co bych měl povídat?"

„Zážitky z války. Ale jestli by vás to mělo obtěžovat, nebo vadit, tak já se bez toho obejdu."

„V pořádku."

Vyprávím ji, jak jsem se dostal do armády, o doktoru Erskinovi a jeho séru i o jeho smrti, o HYDŘE, Red Skullovi a Zolovi, ale i o svém komandu a o Buckym. Nevím, jak dlouho vyprávím, ale ona nakonec usíná, tak ji beru do náruče a odnáším na svou postel, kde ji přikrývám.

„Přeju dobré ráno."

„Bože, kolik je hodin?"

„Bude deset. Budete snídat?"

„Měla jsem být v práci. Musím běžet."

Vybíhá ze dveří, takže se s ní ani nestačím rozloučit.

„Co to bylo za ženu, kterou jste mi poslal?"

„Ta nejlepší. Uvedla vás do současnosti?"

„Dokonale. Jen jsem jí nestihl poděkovat. Mohl byste mi alespoň říct její jméno?"