Together until the end?

6. Kapitola

Procházel jsem chodbami školy a snažil se dobelhat do jídelny. Jimin i Tae zmizeli do tělocvičny kvůli blížícím se závěrečným zápasům. Byl jsem už kousek od jídelny, když mi někdo strhl z ramena batoh. Rychle jsem se otočil a uviděl Yoongiho, jak si můj batoh přehazuje přes rameno. „Hyung? Zvládnu to sám." podotkl jsem a Gi se usmál. „Vypadalo to, že umřeš dřív, než se dobelháš do jídelny." zasmál se a já nafoukl tváře. „Děkuji Yoongi-hyung." zamumlal jsem a on mi rozcuchal vlasy.

„Tak pojď mrně." podepřel mě a pomáhal mi při chůzi. „Hej jsem vyšší než ty. A neměl jsi být s Jiminem na basketu?" Yoongi si povzdechl. „Byl jsem tam. Jsem kapitán, takže tam nemusím být pořád." znuděně zamumlal. „Gi-hyung právě protože jsi kapitán, bys tam měl být!" vztekal jsem se a on otevřel dveře do jídelny. Bylo neskutečné, jak ho zbytečná práce na víc unavovala.

V jídelně už seděl Jin a jedl nějakou bagetu. „Ahoj hyung." pozdravil jsem Jina, když jsem se s pomocí Yoongiho dobelhal ke stolu. Jin jen kývl na pozdrav, ale nic neřekl.

„Opravdu děkuji hyung." usmál jsem se na Giho a on si sedl vedle mě. „Jdu si koupit jídlo, chcete něco?" zeptal se Yoongi a vytáhl si peněženku ze svého batohu. „Ne, půjdu s tebou. Nemám nic k jídlu." začal jsem se zvedat, ale Gi mě strhl zpátky na židli. „Chceš bagetu?" zeptal se a já přikývl. „Hyung, už mám tu ortézu týden, zvládl bych to." zamumlal jsem nesouhlasně a Yoongi se ušklíbl. „A já bych se pak nezbavil keců Taehyunga, že ti nepomáháme." zamumlal a odešel pro jídlo.

„Bolí tě pořád ta noha." konečně promluvil Jin a já zavrtěl hlavou. „Skoro už to necítím." trochu jsem zalhal. Ještě to docela bolelo, ale omezování mé chůze, tou blbou ortézou mě ubíjelo. „Doufám, že to bude brzo v pořádku." usmál se Jin. „Hyung? Je vše v pořádku. Jsi dnes zvláštní." zeptal jsem se a Jin zavrtěl hlavou. „Jen jsem se blbě vyspal." zamumlal a znovu si kousl do jídla.

„Tady máš Kookie." podal mi bagetu Yoongi a já se vděčně usmál. „Děkuju hyung. Kolik ti dlužím?" začal jsem vytahovat peněženku a Yoongi mě plácl po ruce. „Nic nechci." zamumlal a začal jíst svoje jídlo.

Chtěl jsem protestovat, ale najednou se ozval jídelnou šum a já věděl, že už kluci jdou. Ani ne do minuty se mi kolem pasu obmotala Taeho ruka a dostal jsem rychlý polibek na spánek. „Nemusíš na zápas, že ne?" okamžitě jsem se zeptal a Tae zavrtěl hlavou. „Budu jen náhradník." usmál se na mě a já šťastně přikývl. Vedle Jina se posadil Joon a vedle něj Jimin. „Hoseok tu nebyl?" zeptal se Jimin a já zavrtěl hlavou. „Kam zas zmizel." zanadával Jimin a já se ušklíbl.

Za pět minut se objevil i Hoseok, zrovna když se mě Jin zeptal, co se vlastně mně a Taemu stalo. Klukům jsme nic o Choiovi neřekli, takže jsem se mu nedivil. „Popral jsem se s mým bývalým spolužákem a pak když se do toho přidal Tae, nešikovně spadl a rozřízl si ruku." trochu zkresleně a zkráceně jsem jim vysvětlil a oni byli spokojení.

„A jak jste dopadly na té soutěži? Zmizeli jsme dřív, než bylo vyhlášení." pokračoval Jin a mně se převalil žaludek. „Nevyhráli jsme, ale za to jsme postoupili do dalšího kola. Sice měli postoupit jen dva týmy, ale u nás udělali výjimku. Je to za dva měsíce, tak snad bude Kook v pořádku, když tak to vzdáme." usmál se Hoseok a já sklopil hlavu.

„Moc se omlouvám, nechtěl jsem vám to zkazit, přísahám, že nedovolím, abychom to museli vzdát." zamumlal jsem a kluci se na mě soucitně podívali, což způsobilo, že jsem se cítil ještě hůř. „Kookie opravdu nám jde o tvoje zdraví, ne o soutěž. Když nevystoupíme, nic se nestane. Zkusíme to příště a všechny tam porazíme." řekl nadšeně Hoseok a já si přál tu nebýt. „Musím jít." vzal jsem batoh a snažil se zmizet.