Together until the end?

20. Kapitola

Pohledu Hoseoka:
Potom co jsem se ujistil, že Kook a Tae si v klidu promluvili, jsem šel zpátky za pořád spícím Jiminem a vzal ho k nám do bytu. Sedl jsem si na gauč a jeho hlavu si dal do klína.

Cítit jeho jemné vlásky na mých prstech a jeho hlavu na svém klíně byl fantastický pocit. Jimin sebou lehce škubl a hned na to otevřel své hnědé oči. „Mine vše v pořádku?" optal jsem se a on se posadil. „Měl jsem neuvěřitelně hnusný sen hyung..." zamumlal a já se zarazil. Prosím jen nezačni popírat realitu Mine. Jen ne to. „S-sen?" hlas mi přeskočil a Jimin si začal hrát se svými prsty.

„Jin a Gi měli špatný let a... a nepřežili to. A pak ty, Tae a Kook jste se chovali úplně mimo, měl jsem ze všeho strach hyung. Chvílemi i z tebe." zamumlal a z jeho očí se začaly řinout slzy. „Hyung, řekni mi, že to byl jen sen... Že to byl jen kurevsky realnej sen, ale nic z toho není pravda." první vzlyk byl na světě a on se začal dávit v slzách. 

Dobře věděl, že to nebyl sen, i když se to snažil zakrýt. „Jimine je mi to líto..." řekl jsem pomalu a jeho vzlyky byly hned silnější. Totálně mi to lámalo srdce, ale já mu pomoct nedokázal.

„Ne! Ty máš říct, že to byl sen! Hyung! Nenič mě!" Jimin začal řvát a hned na to vstal z pohovky. „Mine pojď ke mně." chytl jsem mu ruku, ale on se mi jí snažil vytrhnout. No tak Jimine, prosím nesváděj to na mě, prosím Jiminie...

Pevně jsem ho chytl za ruku a stáhl si ho na klín. „Já vím, že je to celé zkurveně v prdeli, ale já tu jsem Mine." snažil jsem se ho uklidnit, ale on se mi vytrhl. Vzdálil se a zahleděl se mi do očí. „Co ty o tom víš?! Od začátku střední jsem tu neměl nikoho, ano s Taem to se začátku šlo... Tak první týden, ale jinak jsem tu nikoho neměl, až je. Celej ten půl rok, než přišel Kook jsem měl jen je a oni nemůžou... oni nejsou..." otřel si slzy, ale bylo to zbytečné, hned se mu z očí vynořily další.

„Mine... Pojď ke mně, spolu to zvládneme." vstal jsem a rozevřel náruč na znak, že má ke mně jít. On naopak ode mě o krok ustoupil a zavrtěl hlavou. Nevěděl jsem co říct, co udělat. Už jednou jsem z něčeho podobného dostával Taeho, teda u něj to bylo mnohem horší, ale nechtěl jsem tím procházet znovu. Hlavně ne s ním.

„Jimine-" natáhl jsem po něm ruku, ale on mi ucukl. „Ne! Ne! Ne! Prostě do prdele ne! Jdi pryč..." začal se vzdalovat a v očích jsem mu viděl bolest. Vím, že trpěl, ale to já taky. Ano nebyli jsme si blízcí, ale pořád to byli mí přátelé a teď do toho kluk, kterého miluju, nechce, abych u něj byl a odhání mě pryč.

„No tak Jimine, budu tu pro tebe..." rozhodil jsem rukama a spatřil v jeho očích jen víc a víc bolesti. Co jsem udělal špatně? „B-budeš tu pro mě? Tak jako včera? Nechal jsi mě samotného a pak jsi mě zavolal a měl na sobě Taeho a svou ruku na jeho zadku." zhluboka se nadechl, ale dost mu to stěžovaly vzlyky.

„Dával jsi mi rozkazy. Nacpal jsi do něj prášky, jak mám vědět, že když se stane něco mně, nezachováš se ke mně stejně! Jak ti mám věřit!" Jimin se rozkřikl a pak klesl na kolena a padl na ruce. Jeho vzlyky byly hlasitější a já bez váhání k němu přiběhl a stáhl si ho k sobě. Pevně jsem kolem něj obmotal ruce a přitáhl si ho nejblíže, jak jsem jen mohl.

„Mine, zlato... moc se omlouvám, za ten včerejšek. Tae to nemá lehký, celej jeho život je kurva hnusnej, ani netušíš, z jakejch sraček jsem ho tahal. Jak jsem nevěděl, jestli se kolikrát vůbec probere potom, co všechno prováděl. On je mi hrozně blízký a včera jsem to přehnal, ale nemohl jsem jinak Mine. Ani nevíš, jak moc si to vyčítám... promiň, že jsem tě vyděsil a opustil..." a teď už tekly slzy i mně.

Posral jsem to, má pravdu. Nejen, že to všechno viděl, ale já ho opravdu opustil. Ale mohl jsem jinak, když Tae brečel? Mohl jsem se pak zachovat jinak, když jsem slyšel, co si Tae s Kookem prošel? Ano mohl...