Together until the end?

12. Kapitola

 Pohled Jungkooka:
„Díky, snad to pomůže." uslyšel jsem Joonův hlas a pomalu otevřel oči, byla tu tma a malý proužek světla šel z pootevřených dveří. „Joone neříkám, že nemáš pravdu, ale nelíbí se mi to." uslyšel jsem Hoseokův hlas a zbystřil. Co tu dělá? Není tu i Tae, že ne?

Uslyšel jsem bouchnout hlavní dveře a pak Jinův hlas, ale moc dobře jsem mu nerozuměl. Místností se ozvalo pípání a já si vytáhl teploměr, o kterém jsem ani nevěděl. Podíval jsem se na to, kolik teploměr ukazuje a zasténal. Bylo tam 41.5°C. To tu vážně umřu?

Vlastně si nepamatuju, kdy mi bylo naposledy takhle špatně. Nikdy jsem snad tolik neprospal a nenabrečel. „Kookie jsi vzhůru?" zeptal se Joon, když přišel pro teploměr. „Nevím na jak dlouho." podotkl jsem, jelikož už mě zase překonával spánek. „Vezmeš si prášek, jo?" řekl a posadil se ke mně na postel. Z druhé strany se posadil Jin a pomáhal mi, si sednout.

Joon vytáhl jeden prášek z krabičky, kterou jsem předtím neviděl a jeden z krabičky, kde byly prášky na horečku. Ne, že by teda zabíraly. „Joone, nechceš mu k tomu dát tu blbost proti horečce?" zděsil se Hoseok. „Klid, potřebuje jí srazit." řekl přesvědčeně Joon. „Neblbni, ty prášky se nesmí s ničím míchat. Může ho to zabít! A to jsi ani neviděl, co ty prášky dělají s Taem!" rozkřikl se Hoseok, ale Joon mi přesto dal ty dva prášky do ruky. S Taem? Proč by Tae bral prášky? Co jsou vlastně zač? „Kookie věříš mi, viď?" zeptal se mě Joon a já přikývl.

Věřil jsem mu, ale bál jsem se. Bál jsem se potom, jak Hoseok reagoval. „Tak si je vezmi, nezaručuju, že ti to pomůže, ale zaručuju ti, že ti nebude hůř, ano?" svůj pohled stočil na Hoseoka. „Není problém ty prášky míchat s těma na horečku, byl by problém je míchat, kdyby byly stejného druhu." řekl Joon a já vůbec nechápal, o čem to mluví.

Hoseok jen nesouhlasně zavrčel a Joon se znovu podíval na mě. „Nikdy bych ti neublížil, to víš, že?" pomalu jsem přikývl a spolkl oba prášky. „Joone! Bože ty jsi idiot." zařval Hoseok a odešel. Já se chytl za hlavu, jelikož mi začala děsně třeštit potom, co vykřikl.

„Mělo by se ti udělat lépe, ano? Až se vzbudíš, bude snad lépe." usmál se na mě a já znovu začal usínat.

××××××

„Hyung?" řekl jsem, když mě probrala ledová látka na čele. „Ahoj mládě." řekl Gi a podal mi teploměr. „Změř se, vypadá to, že máš nižší teplotu." pomalu jsem si ho vzal a nechal se změřit. Když si ho ode mě Gi vzal, lehce se usmál. „Dobré, máš jí za tu dobu, co jsi tu nejnižší." pohladil mě po tváři a dál se usmíval.

„Hyung, běž spát, nevypadáš taky moc dobře." řekl jsem a on zavrtěl hlavou „Vyspím se pak, teď hlavně odpočívej ty." pronesl a pořádně mě přikryl. „Děkuju ti za vše hyung." pronesl jsem a jeho úsměv se ještě rozšířil. Pak jsem znovu usnul.

××××××

Další probuzení přišlo až ráno. Nebo spíš odpoledne, bylo něco po dvanácté a mně začínalo být dobře. „Jak je ti?" řekl Joon, který seděl v křesle vedle mě. „Líp, o dost líp. Cítím se tak nějak klidněji, nevím, jak to popsat." usmál jsem se. Hlava mě už tolik netřeštila a moje tělo, už nebylo tak těžké. Plus moje hlava se najednou nezajímala o tolik věcí.

„To rád slyším." „Ehm... Joone pomůžeš mi vstát?" zeptal jsem se a on okamžitě vstal a začal mi pomáhat. „Záchod?" zeptal se a já přikývl. „Nepamatuju si, že bych na něj chodil." řekl jsem spíše pro sebe a Joon zavrtěl hlavou. „Chodil jsi, ale vypadalo to, že to bude poslední věc, co uděláš, než umřeš." prohlásil a já se ušklíbl. „Možná proto, že jsem se tak cítil." poznamenal jsem a on přikývl.