Together until the end?

13. Kapitola 2/2

„Proč to zní jako bys za to chtěl dát ale? Jako Tae miluju tě, ale ukončeme to?" Zeptal se Tae, se strachem v očích. „Ne tak to nemyslím. Jen chci zůstat u Joona. Myslím, že to bude lepší jak pro mě, tak pro něj." usmál jsem se a on se lehce zamračil. „Proč on? Nemůže to být kdokoliv jiný?" zamručel a já se usmál. „Tae, Joon je jeden z tvých nejlepších přátel, myslíš si, že bychom spolu něco zkoušeli?" nemohl jsem mu říct, ať mi věří, jelikož já sám jsem byl ten, kdo nevěřil jemu.

„Je to i kvůli tomu, že kluci odjíždějí, že?" zeptal se a já pokrčil rameny. „Z části nechci, aby byl sám." usmál jsem se a Tae si ke mně znovu sedl. „Do kdy? Do kdy tu budeš?" zeptal se a já se usmál. „Minimálně do konce školního roku." řekl jsem a on zasténal. „Nechci tak dlouho." podotkl a já ho políbil. „Měl bys jít Tae. Chci spát." řekl jsem a on mi sáhl na čelo. „Máš horečku." podotkl a já přikývl. „Vím, to posledních pár dnů byl standart." řekl jsem a on zesmutněl. „Promiň. Hoseok mi říkal, že to máš ze stresu, kvůli mně." řekl a já zavrtěl hlavou. „Myslím, že to šlo jedno k druhému." usmál jsem se a on mi dal polibek na čelo.

„Taky mi řekl, že ti dali moje prášky... M-myslím ty na u-uklidnění..." Taeho hlas se začal klepat a vypadal děsně nejistě. „Nevím, jestli byly tvoje, ale Joon mi něco dal..." řekl jsem a on mi položil ruce na tváře a zahleděl se mi do očí. „Bylo to v pohodě? Neměl jsi nějaké špatné úmysly nebo tak?" jeho hlas byl o něco stabilnější, ale já vůbec netušil, na co se mě ptá. „Tae? Co tím myslíš?" nadzdvihl jsem obočí a dal ze sebe jeho ruce.

Taehyung se na mě usmál a zavrtěl hlavou. „To je dobře Jungkookie." rozcuchal mi vlasy a donutil mě si lehnout. Najednou mě nezajímalo to, že jsem ospalý. Chtěl jsem znát pravdu. „Tae opravdu nechápu, o čem mluvíš? Mohl bys mi to vysvětlit? A taky..." utichl jsem, chytl ho za ruku a on propletl naše prsty. „Tae, proč to byly tvoje prášky? Chci říct, proč ty prášky máš?" dokončil jsem otázku a on se na mě smutně podíval. „Je to věc, kterou ti nemůžu říct Kookie. Mrzí mě, že ses musel dozvědět, jen to že je mám." víc mi stiskl ruku a pohladil mě po tváři. „Miluju tě Jungkookie, víc než cokoliv jiného, a proto ti to nemůžu říct. Odešel bys ode mě. Nikdy bys se mnou nejspíš znovu nepromluvil." v jeho očích jsem neviděl nic jiného než čistý strach, a to mě dělalo nesmírně smutným.

Tolik jsem si přál, aby mi vše řekl. Tolik jsem chtěl, aby věděl, že bych mu kdykoliv pomohl. Tolik jsem toužil po tom, abych byl osoba, které bude moc všechno říct. Ale to já byl ten, který jako první nevěřil a dostal nás dál od sebe. Takže jsem věděl, že na něj nesmím naléhat, vlastně jsem na něj ani nechtěl naléhat. Chtěl jsem, aby mi to řekl z vlastního rozhodnutí, a ne protože ho do toho nutím. Znovu jsem se posadil a on se na mě překvapeně podíval. Přesunul jsem se blíž k němu a pevně ho objal.

„Je mi líto, že mi to nechceš říct. Ale pamatuj si tohle Tae..." odtáhl jsem se a položil mu svou dlaň na jeho tvář. „Ať už mi nechceš říct cokoliv a ať už se toho bojíš jakkoliv. Ať to je, co to je, nikdy tě neopustím. Tae podívej se, co se stalo..." sundal jsem svou ruku z jeho tváře a rozmáchl rukama. „Co myslíš tím, co se stalo?" zašeptal Tae a já se smutně usmál.

„Joon měl pravdu. Po tom co jsem začal mít podezření, že mě podvádíš, mi začalo být špatně. Myslel jsem, že to bylo z toho, že jsem celý den probrečel na Jinově rameni, ale nebylo a pak když jsem se dozvěděl o tvé 'snoubence'..." rukama jsem naznačil uvozovky, jelikož teď už jsem věděl, že to tak nebylo. „...jsem propadl horečkám. Tae ani nevíš, jak mi bylo, když jsem si to myslel... Ani nevíš, jak moc trpělo moje tělo, jak moc jsem trpěl já a-"

Přerušil mě Tae, když mě začal pevně objímat a svou hlavu zachumlal do ohbí mého krku. „Prosím přestaň, tolik mě to mrzí. Já... vysvětlil bych ti to dřív. Bože Jungkookie promiň mi to..." zamumlal mi do krku a já se lehce uculil. „Nechtěl jsem ti nic vyčítat, jen jsem chtěl poukázat na to, že bez tebe to nezvládnu a právě proto, potřebuju prostor. My potřebujeme prostor. Alespoň těch pár týdnů bychom spolu neměli bydlet, alespoň to-" Tae mě znovu přerušil, ale tentokrát svými rty. Dal mi jen letmí polibek, ale mě to umlčelo úplně.