Together until the end?

14. Kapitola

Trvalo to ještě pár dalších dnů, než mi horečka konečně klesla na mou normální teplotu. Právě bylo páteční ráno a mě vzbudilo, jak se Joon připravuje do školy. „Hyung? Počkej na mě, půjdu s tebou." zamumlal jsem a Namjoon se ušklíbl. „Je pátek Kooku, ten jeden den by ti neublížil. To ti ta škola tak moc chybí?" zasmál se a já zavrtěl hlavou, když jsem vstával. „Škola ne, ale Tae." řekl jsem a cítil, jak moje tváře trochu zrudly. „Kookie, vždyť tu byl každý druhý den." vydechl Joon. „Ale nikdy tu nebyl déle, jak půl hodiny." protestoval jsem. „Jo, protože mám strach o tvou psychiku." zpražil mě pohledem Joon.

Usmál jsem se a objal ho. „Díky Joone, ale nemusíš to tak hrotit, byla to moje chyba." usmál jsem se a on mě poplácal po zádech. „Nebyla Kookie. Bylo to nedorozumění." odtáhl se a rozcuchal mi vlasy. „Děkuju za vše, za poslední dva týdny. A opravdu nebuď na Taeho naštvaný." podíval jsem se na něj a on se usmál.

„Nejsem na něj naštvaný, jen se opravdu o tebe bojím, mládě. Jediný, kdo Taeho vysvětlení moc nebere je Yoongi, ale dej tomu čas. Potřebuje se jen ujistit, že budeš s ním v pořádku." znovu mi rozcuchal vlasy a já ho plácl do ruky. Vždy když to dělal, jsem si připadal jako malé dítě. „Dobře hyung, ale budu se snažit, aby to Gi-hyung pochopil dříve než později." řekl jsem nakonec a šel se připravit do školy.

Za patnáct minut jsme odcházeli a Joon mě do školy vzal na motorce. Pevně jsem se ho chytil a těšil se, až uvidím Taeho.

Před školou se mi naskytlo štěstí a my přijeli, když Tae, Jimin a Hoseok přicházeli ke škole. Seskočil jsem z motorky, nechal tam Namjoonovi helmu a utíkal za nimi. „Tae!" vykřikl jsem a skočil na něj. Tae mě pevně sevřel v náručí a já z něj nehodlal slézt. „Ahoj Jungkookie." zašeptal a mým tělem projel mráz. Tolik mi chybělo jeho objetí.

„Taky ti přejeme dobré ráno Kookie. Jo máme se dobře, děkujeme za zeptání." řekl ironicky Jimin. „Jo, dobré ráno." zamumlal jsem a dál se tiskl na Taeho. „Už ti je dobře?" zeptal se Tae, když mě poplácal po zadku. „Teď mi je báječně." ještě víc jsem se k němu přitulil. „Hele nechci vám do toho kecat, ale hodina za chvíli začíná a ojet se můžete i uvnitř." zamumlal Joon a já konečně seskočil z Taeho. „Omlouvám se." sklopil jsem hlavu a Tae kolem mě obmotal ruku. „Není proč, taky jsi mi chyběl." řekl šťastně Tae a vydali jsme se do třídy, kterou máme naštěstí spolu.

××××××

„Jungkookie?" zašeptal o hodině matiky Tae. Podíval jsem se na něj a ušklíbl se. Zatímco já jsem se snažil dohnat látku, on si spokojeně ležel na lavici a vypadal, že každou chvíli usne. „Co?" zašeptal jsem a on se rozespale usmál. „Pojď se mnou dnes na rande." řekl Tae a pár lidí kolem nás se na nás otočilo. Okamžitě jsem zrudl a sklopil hlavu. „Tae potichu." napomenul jsem ho. „Půjdeš se mnou?" tentokrát už znovu šeptal a já se uculil a přikývl. „Rád." zašeptal jsem a jeho úsměv se štěstím rozšířil. „Uvidíme se po škole, zlato." zašeptal předtím, než začal znovu usínat. Potichu jsem se zasmál a dál poslouchal výuku.

××××××

„V kolik se vrátíš?" zeptal se Joon, když jsem před školou čekal na Taeho. „Nevím tati..." zasmál jsem se. „Joone nemusíš se tolik starat." usmál jsem se a on se zamračil. „Jen mám strach. Před týdnem jsi kvůli němu měl horečky. A to nemluvím o tom, jak moc se báli Gi s Jinem." poznamenal Joon a já se uculil. „Dám na sebe pozor a vše budu hlásit." zasmál jsem se. „To nemyslím Kooku." zamumlal. „Poděkuj ještě jednou klukům." zamával jsem mu a rozběhl se za Taem, který vycházel ze školy.

„Kam jdeme?" naléhal jsem na něj, jakmile jsem k němu přiběhl. Tae si přiložil prst na ústa a usmál se. „Tajemství Kookie. Pojedeme Jinovým autem." mrkl na mě. „Je to daleko?" zeptal jsem se. „To místo je jen půl hodiny, ale my si ještě zajedeme na jídlo." řekl, když nasedal do auta. „Tae můžu dostat pusu." zeptal jsem se, než nastartoval. „Můžeš, kolik jen budeš chtít." přitáhl si mě k sobě a začal mě líbat. „Chybělo mi to. Ty jsi mi chyběl." řekl, když se odtáhl a já souhlasně přikývl. „Stejné."