Together until the end?

18. Kapitola

„Jungkookie?" Taehyungův hlas mi vlezl do spánku a probral mě. Pomalu jsem otevřel oči a viděl, jak je nalepený na zdi dál ode mě. Nebudu lhát, to bolelo. Podíval jsem se na hodiny a ty ukazovali něco po šesté ráno. Divil jsem se, že je vzhůru, přece jen ty prášky měly být dost silné.

„Copak Tae? Chceš, abych odešel?" zeptal jsem se ho mile. Jeho oči se rozšířily a on zavrtěl hlavou. „Jen, že ten včerejšek... Nemáš ze mě strach? Když víš, že nejsem v pořádku? Nechceš ode mě odejít?" řekl vyděšeným hlasem Tae a já se posadil. Takhle působil, tak děsně zranitelně a já si tak moc přál ho chránit. Ale jak jsem mohl po tom, co jsem včera udělal.

Nakonec jsme oba byli divní. On měl svou minulost a já měl tu svou a oba jsme se s tím museli vypořádat. Ale já nejdřív musel zjistit tu Taeho, abych věděl, jestli mu můžu pomoct. Protože to bylo to, co jsem si přál. Pomoct mu a chránit ho. Chránit osobu, kterou tolik miluju.

„Tae nikdy bych nechtěl odejít. Ne dnes, zítra ani kdykoliv jindy. Ať už uděláš cokoliv, ať jsi udělal cokoliv, já jsem tady, abych tu pro tebe byl a pomohl ti." popravdě nevěděl jsem, jestli mu dokážu pomoct, ale chtěl jsem to zkusit. Protože to Tae mi pomohl. Protože to on mě zachránil.

Položil jsem mu dlaň na tvář a usmál se na něj. „Věříš mi i po včerejšku Tae?" zeptal jsem se a mé srdce začalo děsivě bít nervozitou. „Kookie já-" zarazil se a pak se mi podíval do očí. Měl jsem opravdu strach, co řekne. „Jungkookie ty mi nikdy nedokážeš ublížit. Ne tímhle. Vím, že to včera bylo kvůli té situaci. Budu ti věřit vždy." jeho koutky se zvedly, ale neodrazilo se mu to v očích. Pořád tu bylo něco, co mi neřekl, a to mi vadilo.

„Tae řekneš mi, co se stalo? Asi to pro tebe je teď těžké, ale prosím Tae. Chci vědět, na čem jsem, na čem jsme my." promluvil jsem a on uhnul pohledem. Pak vstal a vytáhl deku z horní skříně. „Tae?" zašeptal jsem a on ke mně napřáhl ruku. „Jdeme někam, kde by nás neměl nikdo rušit." řekl a naznačil mi, abych ho chytl za ruku.

Vstal jsem z postele a propletl naše prsty. „Miluju tě Tae, opravdu se omlouvám za ten včerejšek, přísahám, že už nikdy-" moje slova zanikla v Taeho ústech, když mě políbil. „Jungkookie je to v pořádku, vím, že jsi mi nechtěl ublížit." usmál se a pohladil mě po tváři a pak vyšel i se mnou z pokoje ven.

V obýváku na gauči seděl Hoseok a v klíně mu spal Jimin. Hoseok se na nás usmál, ale nic neřekl, jen dál prohraboval mladšímu vlasy. „Jdeme... jdeme si promluvit." řekl potichu Tae a Hoseokův úsměv se rozšířil. „Tae jen buď upřímný, Kookie to pochopí." mrkl na mě Hoseok a já s úsměvem přikývl. Má pravdu, vše pochopím. Snad...

Taemu se v očích odrazila nervozita a víc mi stiskl ruku. Otočil se a začal mě táhnout ven. Když jsme dorazili ke schodišti, nečekaně mě začal táhnout nahoru. Nechápavě jsem něco zamumlal, ale aby to Tae neslyšel.

Vyšli jsme dvě patra a pak pokračovali na střechu. Opravdu jsem nechápal, proč mě táhne na střechu, ale neprotestoval jsem. Když Tae otevřel dveře od střechy, ovanul mě studený vítr a jelikož jsem byl jen v tričku a teplákách, tak jsem se trochu oklepal. Tae mě dovedl k lavičce a posadil mě na ní.

Rozhlédl jsem se kolem. Vypadalo to tu podobně jako na školní střeše, ale bezpečnost tu byla určitě nižší. Byla tu jedna lavička a několik květináčů s rostlinami.

Tae si sedl vedle mě a začal mě zabalovat do deky. „Pojď ke mně." rozevřel jsem deku a naznačil, ať jde ke mně. Nechtěl jsem, aby mu byla zima. „Ne to je v pohodě, je mi takhle dobře." usmál se na mě a přitáhl si nohy k hrudi.

„Tae moc chci vědět co se vlastně děje, ale jestli ti to vadí, nějak se s tím smířím." dal jsem mu ruku na rameno a on zavrtěl hlavou. „Řeknu ti to jen... jen mě nepřerušuj, dokud to celé neřeknu a pak mě prosím nezačni nenávidět." přikývl jsem a Tae se zhluboka nadechl.