Magic Message (ff Ross Lynch)

29.

O měsíc později

Rees

Jako každé ráno jsem vstala, udělala ranní hygienu a oblékla si tmavě modrou mikinu přes hlavu a jeany. Seběhla jsem dolů na snídani. Logan je nemocný a Alex je na školním výletě se svojí třídou, takže dole nebyl nikdo jiný než můj táta.

,,Dobré ráno.'' pozdravila jsem tátu.

,,Dobré ráno.'' usmál se a dál si četl noviny. Vzala jsem si suchý rohlík, čaj a sedla ke stolu... Dneska nemám chuť... Když jsem se nasnídala, vzala jsem si batoh, mobil a klíče a nastoupil k tátovi do auta. Táta vyjel z příjezdové cesty a vyrazil směr moje škola. Cestou jsme ani jeden nepromluvili... Po chvíli jsem ucítila to známé pálení na mé ruce. Podívala jsem se. Číslo 60 vystřídalo číslo 59... Čas se mi krátí. Nevím, co se stane v den mých 18tých narozenin, ale mě už je to jedno... Rossovi se už přes měsíc vyhýbám a ignoruju ho, takže kdybych byla vyžádána temnotou, což stoprocentně budu, neublížím mu...

Táta zastavil před vchodem do školy. Rozloučila jsem se s ním. Vystoupila jsem z auta a šla do budovy. U mojí skříňky se bavila Gina s...Rossem. Bez zájmu jsem je odstrčila. Zadala jsem kombinaci od mojí skříňky a chystala si věci na první hodinu matematiky.

,,Ahoj.'' pozdravil mě tím svým krásným hlasem. Co to plácám!?... Ignorovala jsem ho. Ross mi zavřel skříňku.

,,Co to děláš!?'' pošeptala jsem už trochu podrážděně.

,,Chci se s tebou bavit, ale ty se mi vyhýbáš! Chci znát tvé jméno, ale ty mi ho nechceš říct! Proč!? Snažím si na tebe vzpomenout, ale ty mi nepomáháš!'' zařval na mě. Ostatní studenti na nás koukali a něco si šeptali. Ross se na mě pořád díval a já tam stála jako opařená... Kdyby nebylo Jessici, asi bych tam stála navěky... Chytla mě za paži a táhla do prázdné třídy. Jak zavřela dveře, zhroutila jsem se na zem. Nekontrolovatelně jsem se rozbrečela a přitáhl si nohy k sobě. Jess si za mnou sedla na zem.

,,Co jsem komu udělala, že si na mě Ross nemůže vzpomenout???'' nadávala jsem. Jess mě objala...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ross

Kráska se mi přes měsíc vyhýbá a to mě nehorázně štve! Snažím se si na ni vzpomenout, ale nejde to! Jako kdyby se mi vzpomínky na ni dočista vypařily... Podle vyprávění od mé rodiny, jsme byli pořád spolu. Jeden den bez ní byl pro mě jako věčnost. Rydel mi dokonce vyprávěla, jak jsem chystal první rande s Kráskou. Tolik se přeju na ni vzpomenout... Z přemýšlení na Krásku mě vyrušilo zvonění na první hodinu... Odešel jsem do třídy a zasedl do lavice...

Škola mi skončila. Procházel jsem se parkem a nepřestal myslet na Krásku... Najednou jsem v dálce zaslechl ránu, jak z děla. Šel jsem se podívat, co se stalo. Procházel jsem mezi stromy, když jsem došel na louku. Tam, ale byli dvě dívky. Jedna z nich byla Kráska a tu druhou jsem nepoznal. Ta holka něco mumlala v cizím jazyce a vyslala na Krásku nějakou světelnou kouli nebo co to bylo. Krásku to zasáhlo a odhodilo blíž ke mě. Ta holka se vítězně zasmála a ztratila se v černé mlze. Kráska ležela na zemi a ani se neuhnula. Rozběhl jsem se k ní.

,,Krásko! Slyšíš mě? Prosím, otevři oči!'' žadonil jsem. Nic ani se nehnula. Na krku se jí vytvořil znak oka s křížkem místo zornice. Dýchala, ale pořád byla v bezvědomí. Vzal jsem jí do náruče a nesl k nám domů. Nevím, co se to stalo v parku, ale nechci to teď řešit. Jediné, co mě teď zajímá, je moje Kráska. Došel jsem domů a odnesl ji do svého pokoje. Položil jsem ji do postele. Doma jsme byli jen já a Kráska. Otevřel jsem okno, aby zde proudil čerstvý vzduch. Sedl jsem si na postel a pozoroval ji. Pohladil jsem ji po tváři. Malinko se zavrtěla. Otevřela oči a to mě vyděsilo....