Sám bloudil pustinou
Smutný výraz v pohledu
Hledal laň nevinnou
Která nebyla v dohledu
Vypadal nepřemožitelný jako skála
Pomalu se blížil
Laň se bála
Když k ní lev mířil
Jeho oči nic neříkaly
Byly na míle vzdálené
Jen na otázky se ptaly
Pocity hluboko pohřbené
Nikdy nevyřčené
Ani laň nebyla šťastná
Lev pocity najevo nedal
Cítila se prázdná
Porozumění v pustině hledal
Ostatní si jeho smutku nevšímali
Ona ano
Přitom blíže k němu měli
Ale přes vlastní smutek
Neviděli lví zármutek
Osud jim přál
Šanci jim dal
Lev našel svou nevinnou
Laň jedinou
Svěřil jí svá tajemství
Smutky
Ale i dobré skutky
A ona se mu také svěřila
Duši jeho věřila
Vzniklo pouto lásky
Mezi lvem a laní
Už nebylo slyšet smutné lví řvaní
Lev už nemá žádné otázky
Nemusí se ptát
Stačí mu, že laň svou má rád
