Čarodějnice

I.

Píše se rok 1672, Magdalena jde po lese a v ruce má zajíce. Už neměla, co jíst, protože byla sirotek, a tak vyrazila na lov. Říkala si, že zajíc bude stačit, ale ještě ho musela propašovat přes město k jejímu domu, zatím se jí to vždy povedlo. Najednou, ale uslyšela kroky. Honem se rozhlédla, ale nikoho neviděla. Najednou zahlédla jeskyni vypadala docela velká, a tak šla tam. Když vešla, spatřila krásnou prostornou jeskyni. Schovala se za jednu zeď a sledovala čí kroky slyšela. Najednou se nad kopcem vynořil pohledný mladý muž, byl vysoký, měl tmavé hnědé oči barvy kávových zrnek, hnědé vlasy a milý obličej. Viděla, jak míří na nějakou oběť. Zřejmě byl, také na lovu.

Okolo jeskyně se něco mihlo. Magdalena sebou trhla. Byl to medvěd. Pomalu se plížil k tomu hezkému klukovi. Magdalena se rozhodla ho zachránit. Rychle sejmula luk a dala do něj šíp, napnula tětivu, nesměla minout. Zamířila na medvědovu hruď. Vystřelila. Náhle se ozvalo zakňučení, neznámí muž se otočil a podíval se na kňučícího medvěda. Viděl šíp u jeho srdce, ale nikde neviděl lučištníka. Medvěd se ještě vzchopil a zkusil zaútočit na svou oběť, ale marně. Maxmilián jeho útok lehce odrazil. Vzal svou dýku a zabodl ho. Potom uviděl spoustu jelenů na pastvě, rychle vzal luk a šíp, napnul tětivu a.... , jeho šíp se ocitl jiným šípem uvězněný na stromě. Maxmilián si řekl, že toho lučištníka musí dostat. Takhle přesnou trefu ještě neviděl, aby šíp sestřelil šíp a oba pak skončili ve stromě. Podíval se směrem, odkud šíp vystřelil. Uviděl jeskyni, šel směrem k ní a doufal, že tam najde toho záhadného lučištníka.

Magdalena viděla, jak přichází, a tak se schovala za kameny na konci jeskyně. Když přišel, rozhlédl se, nikoho neviděl, tak si sednul na kameny a přemýšlel. Rozhodl se odejít a hledat jinde, věděl, že lučištník se mohl zatím někam vytratit, ale on ho prostě chtěl najít. Už byl na konci jeskyně, když najednou se za ním ozvalo ,,Nehledáš náhodou mě?'' rychle se otočil a spatřil mladou, hezkou dívku s kaštanovými dlouhými vlasy a hlubokýma, čokoládovýma hnědýma očima, ve kterých svítila i jiskřička humoru. Měla na sobě úzké černé kalhoty, které překrývali obyčejné vlněné šaty nad kolena. Byla štíhlá a v tomto oblečení její postava ještě více vynikala.

Max odpověděl ,,No vlastně jo, zaujalo mě jak střílíš navíc už se stmívá, takže jsem hledal, kde přespím.'',,Aha, tak to jo, a ty tu chceš, jako spát?'' řekla Magdalena. ,,No chtěl jsem, vždy, když jdu na lov přespím jeden den v lese a pak celý den lovím a vrátím se domů. A jak se jmenuješ?'' ,,Magdalena a ty?'',,Maxmilián I. syn starosty města, Karla z Manštadu, ty tu taky zůstaneš?'',,Áha, tak to jo říkala jsem si, že máš celkem dost dobrý luk i meč. Je divný, že jsme se v Manštadu ještě nepotkali, protože já tam taky bydlím a nevím proč bych tu měla, jako zůstávat?'',,No nechci abys tu zůstala, jako ale opravdově, a měla bys tu zůstat, například proto, že se už stmívá a po lese se pohybují loupežníci, vrahové a pytláci. Třeba, jako ty.'' dodal ironicky a sjel očima směrem k zajíci visícímu u Magdalenina pasu.

,,Hele já nemůžu za to Maxi, že tvoji poddaní nemají, co jíst a nějakých loupežníků a vrahů se opravdu nebojím.''dodala Magdalena.,,Dobře, dobře omlouvám se, mimochodem, my si tykáme? No, i když vlastně proč ne. A zůstaneš tu?'' ,,No vzhledem k tomu, že mě doma nikdo nečeká, a k tomu, že ty by ses tu sám jistě bál, tak ano.''

Max se trochu zamračil, ale Magdalena se mu velice líbila a nechtěl se s ní hádat a taky věděl, že to nemyslela vážně. Šel ven a
hledal suché dříví na oheň, byl pryč asi čtvrt hodiny a Magdalena zatím ořezala pár stromků a udělala ho. Když se Max vrátil překvapeně se podíval na Magdalenu a říkal si, že si z něj dělá asi legraci on čtvrt hodinu chodí po lese a hledá suché dřevo, aby oheň pěkně chytnul a vytáhnul se trochu před Magdalénou, a když přijde, tak oheň už hoří! Magdalena se na něj nevinně usmála a řekla,,No víš, já věděla, že jdeš pro dříví, ale říkala jsem si, aby si to stihl ještě dneska, tak jsme si oheň udělala sama, ale jestli chceš něco udělat, tak můžeš uvařit.''Max se na ní naštvaně podíval nebavilo ho vařit, i když to uměl dobře a navíc doufal, že uvaří Magdalena, když je holka. Ale moudře se rozhodl nic neříkat.