Čarodějnice

IX.

,,Ty si mě opravdu vezmeš, Maxmiliáne? To mám radost, že si konečně dostal rozum. Zřejmě si dlouho neviděl tu čarodějnici, která tě očarovala, a tak můžeš konečně normálně přemýšlet. Ach, jsem tak ráda, že ses z toho dostal.'' vykřikla nadšením Berta po Maxmiliánově žádosti o ruku.

Maxmilián byl skvělý herec a ani jeden ze svědků, této pro Bertu šťastné události, netušil, že žádost není ani zdaleka upřímná. Jen Maxe otec, který ho znal ze všech přítomných nejlépe poznal, že je za tím ještě něco jiného, nějaký plán. Věděl, že jeho syn by si nikdy nevzal dobrovolně dívku, jako je Berta. Další synova slova ho vyděsila, ale zároveň si utvrdil domněnku o tom, že jeho syn to celé hraje.

. ,,Ale je tu jedna podmínka týkající se Lukáše a té čarodějnice Magdaleny, jejich upálení bych chtěl udělat jako veřejnou událost pro výstrahu, a jako svatební dárek, proto bych byl rád kdyby k upálení došlo den po svatbě. Samozřejmě z tohoto dárku nebudeš mít nic jiného než trochu popela, takže bude samozřejmě ještě nějaký další dar.''

Na Bertině tváři se vytvořil široký úsměv, bohužel v něm nebyla ani špetka humoru, byl zlomyslný a chladnokrevný. A naštěstí pro Maxe byla, tak potěšená jeho slovy, že jí vůbec nebylo divné, že takhle ze dne na den změnil svůj postoj.

Jejímu otci, to ale divné bylo. Budu si na něj muset dávat pozor, pomyslel si a bolestně si vzpomněl na to, že bude muset podplatit další lidi a toho bude stát další peníze. Ta svatba s Maxem jde nějak moc do peněz a to se ještě ani neví základní věci okolo, přemýšlel Petr dál.

Celý týden Max hrál to protivné divadlo. Projížděl se s Bertou na koni, svačili v lesích, nebo na loukách a projížděli se na loďce na jezeře u Manštadu. Pro Bertu to byl týden snů. Pro Maxe noční můra, stále se musel přiblble usmívat a poslouchat pomluvy o Magdaleně, které ještě s úsměvem schvaloval. Jediné, co ho uklidňovalo, byl fakt, že už je neděle, a že následující noc se bude moci setkat se svými přáteli u Kaštanu.

Šel smutně na večeři, ale hned jak mu stráž otevřela dveře, obdařil všechny svým hraným úsměvem. ,,Ahoj Maxíku, kde si se zdržel?'' ozvala se Berta, jakmile ho uviděla. Ach jo, další vyslýchání, povzdychl tiše Max. ,,Byl jsme v pokoji, moje milá Bertinko. Na chvíli jsem usnul.'' řekl Max a Berta mu odpověděla úsměvem.

,,Už asi půjdu do pokoje jsem unavený. Chtěl bych jít dnes večer brzy spát.'' vymlouval se Max a chtěl vstát, ale jeho představy zkazil sladký hlas Berty ,,ale Maxí, myslela jsem, že spolu půjdem na tu procházku. Slíbil si mi přeci, že se někdy večer projdem. A dnes je úplněk. Mohlo by to být krásné. Co myslíš? Navíc jistě nejsi, tak unavený, jak si myslíš. Zítra můžeš spát celý den, jestli budeš chtít.''

,,Dobře Bertí, romantická procházka s tak krásnou dívkou mě jistě probere více, než několik hodin spánku.'' odpověděl poraženě Max. ,,Tak za půl hodinky před bránou. Ano?'' navrhla Berta. ,,Dobře, skvělý nápad.'' souhlasil Max.

Už bylo půl osmé a Max čekal před bránou. Za chvíli uslyšel kroky a nemusel se ani otáčet, proto aby věděl, kdo to je. Stačil hlas přicházející postavy. ,,Tak, kam půjdem Maxi?'' zavolala na něj Berta. Alespoň, že už mi neříká Maxíku, Maxí, nebo Maxíčku, pomyslel si trpce. ,,Nevím, můžeme se jen tak procházet. A kde ses vlastně zdržela?'' ,,Ale, jen jsem se byla podívat za našimi vězni, '' to probudilo Maxovu zvědavost, od doby, co byla Magdalena uvězněná neviděl ani Lukáše ani ji, vlastně na ně, musel si přiznat , tak trochu zapomněl. Teď se konečně mohl dozvědět něco nového ,,tomu klukovi je den ode dne lépe, už je zdravý, což není tak úplně nejlepší, mohl by se pokusit utéct. Možná budem muset posílit stráž okolo jeho věže i ve věži. A ta holka, ta je na tom pořád špatně. Sice už si dokonce vzpomněla, jak se jmenuje, ale stále jí bolí hlava, řekla a přiblble se zasmála vlastnímu vtipu. Lékař říkal, že jí bude bolet ještě alespoň týden. Ta probodnutá ruka už se docela dobře hojí, bohužel. Ta přestřelená kůstka prý sroste do tří týdnů a to stehno do měsíce. Zlomená ruka i noha by snad měli být do měsíce už celé zahojené, takže na upálení bude moci dojít sama. Od ní se zatím bát útěku nemusíme. Chtěla jsem po ní, aby vstala, ale ona se opovážila odporovat a fňukala, jak nemůže. Řekla jsem vojákům ať jí donutí vstát, ale ať jí nezvedají. Jeden upoutával její pozornost a ten druhý se přiblížil zezadu a skopnul jí z postele. A hned, jak byla na zemi začli jí vojáci kopat, když už byla skoro v bezvědomí, tak jí postavili na zem a já jí řekla, že by se měla uklonit. Vojáci do ní strčili, aby šla a ona se bezmocně svalila na zem. Tak jsem jí řekla, že děkuji za poklonu, a že už musím jít na procházku při měsíčku s Maxem. Pak už jsme odešla. Teď budeme chvíli ticho, ano? Abychom si mohli vychutnat tu krásu přírody.''

Max zuřil. Musí Magdaleně poslat zprávu, ale jak? Zprávu do košíku s jídlem nedá. Toho by si všimli. Musí vymyslet něco dnes v noci s Alexandrou a Matyášem. Chudák Magdalena, takhle ji mučit. Kéž by jí mohl nějak pomoct. Zatímco přemýšlel, došli s Bertou až k jezeru. Na hladině se odrážel třpyt měsíce. Ten pohled byl opravdu úchvatný, ovšem Berta ho nedokázala ocenit a Max si ho ani nevšiml. Krásná hladina nebyla jedinou věcí, které si Max nevšiml. S leknutím zjistil, že ho Berta drží už docela dlouho za ruce. Fuj, to je nechutné, myslel si, ale to nevěděl, co ještě přijde.

,,Nepopluje na druhou stranu? Nebo bychom se mohli jen tak nechat unášet větrem.'' navrhla Berta. ,,Jsem pro druhou možnost.''odpověděl Max a pokusil se o úsměv. Oba si sedli na loďku a Max si lehnul, když nemohl spát doma, tak alespoň tady, přemýšlel. To ale nevěděl, že Berta udělá to samé a také si lehne. Loďka byla úzká, takže musela ležet částečně na Maxovi, a jemu se to rozhodně nelíbilo, i proto že Berta byla opravdu těžká a on se cítil, jako když na něm leží balík slámy. Otevřel oči a zjistil, že se kouká do očí Berty, která se k němu nebezpečně přibližovala. Max ucítil její rty na svých, rozhodl se jednat. Zvedl ruku, rychle se švihem zvedl a předstíral kýchnutí.

Bertu to naštvalo, ale nemohla s tím nic dělat. Na chvíli jí napadlo, že to je předstíral, ale pak to zamítla. proč by to dělal, jistě je mu teď líto, že zkazil takovou krásnou chvíli.

,,Nepojedeme už domů? Jsem vážně hrozně unavený.'' prolomil nakonec ticho Max. ,,Dobře, nakonec, po svatbě můžeme mít kolik nocí chceme, takhle pro sebe. Už se na to opravdu moc těším.'' Maxovi bylo na zvracení, žádná jiná představa, než další noc s Bertou nemohla být horší. Přesto řekl: ,,Moc děkuji, jsem ti za to opravdu vděčný,'' a pádloval ke břehu.

Dokud nepřijeli ke hradu naštěstí se nic nestalo,