Čarodějnice

XIV.

Už bylo okolo půl deváté ráno, když Lukáš konečně spatřil brány Salzburgu. Musel se zastavit a vychutnat si ten pohled. I přes neutuchající déšť, byla vidět jeho velikost. Dobře opevněné hradby se táhly okolo celého města, které bylo vybudováno v údolí řeky Salzach, která město rozdělovala na dvě poloviny, byla to ta největší řeka, kterou kdy Lukáš viděl. Nutno přiznat, že kromě řeky vedoucí u Manštadu jich moc neviděl. Město nebylo nějak zvlášť krásně, ale za to se zdálo být nedobytné. Útočících by muselo být o mnoho více než obránců, tak třikrát, možná i čtyřikrát a stejně by byl možná boj ještě vyrovnaný. Lukášovi se jeho účelnost líbila, nebylo důležité, jak vypadá, ale jak to je pro případné dobyvatele tvrdý oříšek. A tenhle byl hodně tvrdý.

Po chvíli přemýšlení, jak by se dal Salzburg dobýt i s menší jednotkou se Lukáš rozhodl jet dál. Měl od Maxe mapu a doufal, že se mu s ní povede najít dům Marka II. a jeho dcery Kláry.

Když dojel k otevřené bráně, překvapilo ho, že ho nikdo nezastavil a nezeptal se, co chce a kdo je. Možná jsou si moc jistí a toho by se při dobývání dalo využít, napadlo Lukáše a sám se divil, proč stále přemýšlí nad dobytím Salzburgu, když ho dobýt rozhodně neplánuje.

Podíval se do mapy a podle ní dojel až k domu, kde měl Marek a Klára bydlet. Byl to obrovský dům, jen o trochu menší než hrad.

Zaťukal a sotva doťukal otevřely se dveře a za nimi dva vojáci. ,,Co tu chcete?! Žádné žebráky tu nechceme!'' vykřikl ten menší, který chtěl zřejmě získat křičením respekt.

,,Dobré ráno,'' řekl s úsměvem Lukáš, a když viděl, jak se voják chystá něco naštvaně namítnout, raději pokračoval: ,,posílá mě sem Matyáš z Manštadu. Jsem jeho přítel. Mám tu jeho prsten, kdyby jste mi nevěřili. Zbytek mohu říct jedině panu Markovi, nebo jeho dceři.'' řekl stále usmívající se Lukáš.

,,Jeho dceři? Ta nemá právo přijímat návštěvy! Navíc malé děti jsou lehko ovlivnitelné. Prsten jsi mohl ukrást. To ti máme věřit, že jsi opravdu jeho přítel? Pan Maxmilián se přátelí s trpaslíky,'' vysmíval se stále ten menší.

,,Ale pana Marka zavolat můžeme, ale nepočítej s tím, že on ti uvěří. Počkej venku.'' řekl nakonec ten větší a viditelně chytřejší.

,,Děkuji vám, pane. A od tebe to sedí, že já jsem trpaslík.'' řekl Lukáš a pobaveně si měřil menšího vojáka.

,,Tak už pro něj jdi. Rychle.'' řekl ten větší voják znuděným tónem.

,,No jo, už jdu.'' řekl ten menší podrážděně a odešel.

,,Koukám, že máte veselou společnost, pane. Takový je pořád?'' zeptal se Lukáš.

,,Bohužel. A ano, takový je pořád. Naštěstí nemám vždy službu s ním. A nech si to pane. Jmenuji se Jakub.'' řekl větší voják přátelským tónem.

,,Dobře, já jsem Lukáš. '' představil se.

,,Co si dělal? Seš nějaký poškrábaný. A co ta ruka?!'' zděsil se Jakub.

,,No, to je dlouhý příběh. V Manštadu je to teď složité. Musel jsem utéct. A z toho mám ty škrábance. A ta ruka se mi stala, když po mně jeden voják vrhnul dýku. V tu dobu už byl naštěstí docela omráčený, takže se trefil jen do ruky.'' dovyprávěl Lukáš.

,,Tak koho to tu máme?'' ozval se za nimi hluboký, příjemný hlas.

,,Dobré ráno, pane. Jmenuji se Lukáš, posílá mě sem můj přítel Maxmilián. V Manštadu je to teď těžké a musel jsem odtud utéct. Chtěl bych poprosit o ubytování na pár dní. Jinak Max vás pozdravuje a vzkazuje, že přijde zítra.''