Miluju tě, Alyson! /opravuje se/

49. Všechno dokonalé nemusí vždy skončit

A moje nejmilejší místo? Rozhodně pohodlná postel. A nemýlila jsem se. Když jsem se podívala na postel, všimla jsem si úžasných šatů, které tam byly volně položené.

Posadila jsem se vedle nich na postel rukou jsem přejela po bílé sametové látce. Byly nádherné. Zvedla jsem je a znovu si je lépe prohlédla. Celá vrchní číst byla pošitá perličkami a dodávalo to šatům na eleganci. Dělaly je ještě krásnější. Jakmile jsem i s šaty v ruce přešla k zrcadlu, všimla jsem si dalšího, již několikátého, papírku, který byl přilepený na okraji zrcadla. 

Budeš v nich nádherná. Obleč si je. Chci mít možnost tě v nich vidět.

Sice jsem úplně nechápala smysl téhle věty, protože bylo naprosto jasné, že si je hned obléknu. Svlékla jsem si oblečení a šaty si pomalu oblékla. Zapnula jsem zip, který se nacházel zezadu. Znovu jsem se otočila k zrcadlu a užasle jsem se pozorovala. Až teď při lepším pohledu mi najednou připadalo, jako by ty šaty byly svatební. Připadala jsem si neobvykle. Nějak vyjímečná. Něčím mě tak moc zaujaly. Nedokázala jsem popsat, jak moc se mi líbily. Ale jedna věc mi vůbec nedávala smysl a to, proč by mi dával šaty, které vypadají jako svatební. Přeci jenom jsem si nedokázala představit, jak nějak v těchto šatech půjdu. Sice moje těhotenství bylo teprve v úplných začátcích, ale už teď jsem na něj sváděla všechno, co šlo. V tenhle moment to byla moje lenost, když jsem byla líná si šaty sundat, tak jsme si je jednoduše nechala na sobě. I když to bylo v mém případě nebezpečné, protože jsem mohla i hádat, jak dlouho šaty zůstanou bez nějaké skvrny. Posadila jsem se na zem uprostřed našeho obývacího pokoje, který byl vlastně pouze bílá místnost bez čehokoliv. posadila jsem se do tureckého sedu a opřela jsem se o studenou stěnu, která příjemně chladila. Ještě můžu být ráda, že v místnosti se nenacházel žádný teploměr, tedy možná nacházel, ale já o něm nevěděla. Ono i kdyby tu nějaký byl, já bych byla nejspíš stejně líná vstát a jít zjistit teplotu. Nicméně jsem se v těch šatech vařila. Kdyby se to dalo přinejmenším nazvat vařením se. Tohle bylo ještě horší. S velkou námahou jsem se zvedla. Znovu jsem se opřela o stěnu a zavřela jsem oči. Nebylo to ale na moc dlouho, jelikož mě vyrušil hluk z venku. Nejspíš zatroubení auta. Radostně jsem otevřela dveře a chystala jsem se přivítat Lucase a překvapit, ale ve dveřích jsme zamrzla. Žádné Lucasovo auto, žádný Lucas. Na příjezdové cestě stála bílá limuzína. Dnešní den byl více než divný a já byla ze všeho zmatená.Rozešla jsem se k limuzíně, ze které vystoupil mladší muž oblečený v obleku. "Slečna, Lancastlová?" kývla jsem. "Skvěle, již jste připravena." bez dalších slov mi otevřel dveře. "Mám nastoupit?" zeptala jsem se na otázku, která mu nejspíš připadala hloupá, protože se na ní mírně zasmál. "Ano, slečno. Už jste očekávána." 

Očekávána? Kde? 

Nasedla jsem tedy do limuzíny, která se následně rozjela neznámo kam. Všude bylo tolik místa a já si připadala každou chvílí z dnešního dne více a více jako nějaká britská princezna na návštěvě České republiky. Zvláštní přirovnání, ale budiž. Cesta trvala krátkou chvíli. Tedy připadalo mi to jako krátká chvíle. Neznámý muž, mohla jsme ho teď nazvat mým řidičem, mi otevřel dveře a pomohl mi vystoupit. "Běžte dovnitř, tam už zjistíte více." 

"Dobře, děkuji."

Pustila jsem jeho ruku a rozešla jsme se k bílé menší vile. Chtěla jsem třeba zazvonit, ale v tu chvíli se dveře otevřely a přivítal mě další příjemně vypadající muž. "Pojďte za mnou, slečno." následovala jsem ho bez dalších slov. Bílá obrovská místnost mě zaujala na první pohled. Zhruba uprostřed několik bílých stolků a přímo uprostřed nich jedna židle. "Budeme si tykat, jsem Andrue." 

"Alyson."

"Já vím," usmál se "Počkej tady na Avione." Kývla jsem, i když jsem neměla tušení, kdo je nějaká Avione a že nějaké takové jméno vůbec existuje. Nemusela jsem čekat dlouho. Avion měla tmavší pleť a kudrnaté vlasy, jak jsme později zjistila, tak měla africké předky a bude moje vizážistka. Tímto se mi do hlavy přimotala další otázka a to- Na co potřebuju momentálně vizážistku?

Nechala jsem ji pracovat. Dala jsme jí naprostou volnost. Nevím, ale věřila jsem jí, že to bude vypadat podle jejích slov dokonale. "Hotovo, zavři oči a až ti řeknu, otevřeš je." oči jsme zavřela a cítila jsem, jak mě otočila. Na její svolený jsem otevřela oči a vážně. Líčení, které zdobilo můj obličej bylo ještě více než dokonalé. A další šok přišel, když se vrátil Andrue a začal dělat svoji práci. Nyní jsem měla nejel dokonale vypadající obličej, ale i úžasný účes. Všechno to k sobě tak sedělo. Celou dobu jsem mlčela. "Ani tě nezajímá, co se tu děje?" řekla Avione mezitím, co moje vlasy ještě dozdobovala bílými růžičkami. "Nevím, co se tu děje, ale je to úžasné. Jako z nějaké nereálné pohádky. Něco, čemu bych nikdy nevěřila." řekla jsme popravdě a sesedla jsem ze židle. "Máš úžasného přítele." 

"Já vím." 

"Ještě něco pro tebe mám a moje práce skončila." mávla rukou, abych šla za ní. Zahrabala v jedné z krabic a při pohledu na obsah jejiích rukou jsem se zase musela užasle usmívat. Držela krásné bílé lodičky s přiměřeným podpatkem, na kterém nehrozilo, že se někde zabiju. "Jsou krásné." podala mi je a krabici znovu zavřela. "A taky jsou tvoje."

...

"Limuzína na tebe čeká." oznámila mi. "Děkuju za všechno." šeptla jsem a objala jí. Za tu i krátkou chvíli, co jsme spolu strávily jsem si ji stihla oblíbit. "To je moje práce." znovu jsme se posadila. Venku už se pomalu začínalo stmívat. Tentokrát jsem poznala, kam jedeme. Bylo mi to tam tak známé. A když jsem vystoupila, možná jsme začala pomalu tušit, co se bude dít. Dům, kde jsem vyrůstala. Kolem cesty ke dveřím byly rozvěšené lampiony, které dodávaly všemu nádhernou atmosféru. Všude v domě byla tma, to jediné mi nedávalo smysl. Měla jsem sem přijít a on nikde nikdo? Sáhla jsem po klice a k mému překvapení bylo odemknuto. Vešla jsem dovnitř, ale nesáhla jsem po vypínači jako obvykle. Nechala jsem zhasnuto a rozešla jsem se do obývacího pokoje. Ve stejnou chvíli, kdy jsem chtěla rozsvítit, se kolem mě rozsvítily elekrické svíčky. Byly všude. Na zemi, na stolcích. Všude, kam jsem se podívala. Vyjekla jsem a to opravdu nahlas, když se kolem mého pasu zezadu obmotaly dvě paže. Jeho rty mě jemně až šimravě políbily na krku. "Jak jsi se měla?" zašeptla mi přímo u ucha, což způsobilo husí kůži, která se utvořila na místech, kam dosáhl jeho dech. "Bylo to nádherný." zašeptala jsem a zavřela oči. "Nech ty oči zavřené." promluvil znovu. Pustil mě a přešel přede mě. Místo toho mojí ruku sevřel v té svojí zepředu. "Otevři oči." zamrkala jsem. Nevěřila jsem. Nejdřív jsem se podívala, na podlahu, kde klečel na jednom koleni. Poté postupně na jeho ruku a následně na červenou krabičku, kterou svíral v ruce. Už jsme konečně všechno pochopila. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak dokonalý moment bude tehdy, až mi řekne tu větu.

"Alyson Lancastlová, staneš se mojí manželkou?" 

-Jak vypadala Alyson máte v médiích

Vote+komentář! Já vím, napínám vás. A to hodně! :D Snad se díl líbil.♥

-Denni