Miluju tě, Alyson! /opravuje se/

35. Mě až moc známá osoba

  Vzala jsem dva kufry, ve kterých byl zbytek jeho věcí. Došla jsem ke schodům, ze kterých jsem je skopla "tak si vezmi i zbytek věcí a vypadni" zavrčela jsem, ale jeho reakce mě zaskočila. 

Rychlým krokem přistoupil ke mně a propletl naše prsty. Zmateně jsem se podívala na naše ruce a pak zase do jeho očí  "co si myslíš, že děláš?" prskla jsem na něj. Zhluboka se nadechl a podíval se mi do očí "omlouvám se" šeptl. Zamračila jsem se, to je všechno? "Jedna hloupá omluva nic nespraví" pokroutila jsem hlavou "nemá cenu ti říkat, že to bylo jenom jedno uklouznutí, co?". Nevěřícně jsem pokroutila hlavou, on by si opravdu myslel, že tomu uvěřím? Uchechtla jsem se a dívala jsem se kamkoliv, jen ne na něj "nemusíš mi lhát" jemně jsem pokrčila rameny. Položil mi ruku na tvář a tak mě donutil, abych se mu podívala do očí "je mi to líto" odmlčel se a podíval se mi do očí. "Jsi úžasná" znovu se odmlčel a přejel mi palcem po hřbetu ruky. Celou dobu jsem napjatě čekala, co z něj vypadne. "Pomohla jsi mi, abych skončil s drogama. Pomohla jsi mi, když jsem to potřeboval. Vždycky jsi tu byla pro mě. Jsi nejúžasnější holka, kterou jsem kdy poznal" nedokázala jsem skrýt svoje city. Po tváři mi stekla slza, nechtěla jsem brečet, ale ono to nešlo. Nechtěla jsem si přiznat svojí slabost. "neuvěřitelně jsem to zkazil, já vím. Mrzí mě to. Strašně moc mě to mrzí. Donutil jsem tě odjet od všech, na kterých ti záleželo. Ale ty jsi tu byla pro mě, nade všechno co jsem udělal. Tři roky jsi byla důvodem mého úsměvu" podíval se mi do očí. "Miluju tě" šeptl a opět sklopil svůj pohled "a to je právě ono" řekla jsem potichu a podívala jsem se na jeho zmatený pohled. "Takovou dobu jsem čekala, až si uvědomíš, že děláš chybu. Nedočkala jsem se" překvapeně na mě zíral "počkat, jak dlouho to víš?" olízla jsem si suchý ret, který jsem nervozitou následně skousla. Znovu jsem se na něj podívala "už nějakou dobu" - "nějakou dobu?" zopakoval mojí otázku. "A co chceš slyšet, že už to vím dva měsíce?" rozhodila jsem rukama a následně je zkřížila na prsou "prostě jsem doufala v to, že ti dojde jak moc mi tím ubližuješ. Doufala jsem, že jednou nebudeš myslet jen sám na sebe" povzdechla jsem si "a víš co?" pokračovala jsem "zase jsi mě zklamal, i když jsi slíbil, že se to už nestane". Odstoupila jsem o krok dozadu a ruku jsem nasměrovala ke dveřím "prostě, prosím jdi"šeptla jsem. 

Sledovala jsem jeho odcházející postavu, jak mizí ve dveřích. Opřela jsem se dveře, teď už jen mojí ložnice, a svezla jsem se po dveřích. Hlavu jsem si složila do dlaní a slzy mi stékaly po tvářích. Bylo to daleko těžší, než jsem původně očekávala. Nikdy mi na něm tolik nezáleželo, až mi na něm záleželo víc, než jsem si myslela. Nedávalo mi to smysl. 

Dobelhala jsem se do koupelny a prohlédla si sama sebe. Byla jsem to pořád já, jen moje oči zčervenaly a po celém obličeji jsem měla rozmazanou řasenku. Opláchla jsem si obličej a následně jsem se znovu nalíčila. 

Čupla jsem si ke kočárku "ahoj zlatíčko" šeptla jsem a pohladila Lindsey po tvářičce (dcera Tadease a Momi). "Rosteš nám do krásy" pousmála jsem se sledovala jí, jak si ožužlává palec. Posadila jsem se na židli vedle Momi, která mezitím vyndala Lindsey z kočárku a položila jí do postýlky ve vedlejším pokoji. "Takže jsi ho jednoduše vyhodila?" zeptala se po mém proslovu, o dnešním ránu. Přikývla jsem a usrkla si kafe. "Mám pro tebe jeden zaručený lék na špatnou náladu" nadzvedla jsem obočí "půjdeš se opít" řekla nadšeně a zatleskala rukama, což mi vyvolalo výbuch smíchu. "No, s tebou asi těžko" uchechtla jsem se, prokroutila očima a svůj pohled zastavila na Tadeasovi. "Takže mě moje přítelkyně dobrovolně posílá do klubu se opít?" Moma přikývla a usmála se "zvládneš to tady, beze mně?" Moma už asi po desáté přikývla na tu jeho samou otázku. "Kdyby cokoliv, zavolej mi, hned jsme doma" stihl ještě říct, než mu zabouchla dveře, starostlivý táta. Zasmála jsem se a on se na mě uraženě podíval "to není vtipný" přikývla jsem "jasně že ně, taťko" poplácala jsem ho po rameni a on se ironicky zasmál. 

***

"Bolí mě hlava" zabručela jsem mezitím, co jsem si držela mokrou látku na čele a nemohla jsem od sebe odlepit oční víčka. Uslyšela jsem smích a to mě donutilo otevřít oči. Můj pohled spadl na Momu, která se usmívala od ucha k uchu "dobré ráno" něco jsem si sama pro sebe zabrblala a pokusila jsem se posadit. Neúspěšně. Měla jsem pocit, že všechno jídlo, co jsem snědla za poslední dobu, opustí můj žaludek. S velkými problémy jsem se posadila a protřela jsem si spánky. "Už nikdy nepiju" zabrblala jsem, když se vedle mě prohla matrace. Podívala jsem se na Tadease, na rozdíl ode mě, vypadal normálně. "To jsi mě nemohl ohlídat?" zavrčela jsem naštvaně a vysloužila jsem jeho jednoduché pokrčení rameny "měl jsme problém hlídat sám sebe, natož ještě hlídat tebe" uchechtl se a podal mi sklenici s vodou. 

***

Zabouchla jsem hlavní dveře a s obrovskou bolestí hlavy jsem se dostala do sprchy. Užívala jsem si dlouhou sprchu, ze které mě vyrušil zvonek domu. Jako vážně? Přehodila jsem přes sebe župan a dobelhala jsem se ke dveřím. Po sprše mi bylo daleko líp. Otevřela jsem dveře a můj pohled padl na pošťáka "vaše zásilka, tady to podepište" vyjeveně jsem na něj koukala. Podepsala jsem papír a on mi předal obrovskou kytici růží. Nemusela jsem ani číst vzkaz, věděla jsem od koho bude. Růže jsem dala do vázy a přečetla jsem si vzkaz.

Jediné co chci, je tvoje odpuštění.

Povzdechla jsem si, lístek jsem zmuchlala v ruce a vyhodila jsem ho do koše. Pořád jsem byla strašně unavená a tak ani nevím jak, ale při sledování oblíbeného seriálu jsem usnula. 

Vzbudila jsem se za tmy, na bušící rány na mém okně. Déšť. Protřela jsem si oči a nahmatala jsem na stolku mobil. Rozsvítila jsem ho a podívala se na hodiny, přesně půl jedné v noci. S několika zakopnutími jsem se dostala do ložnice, kde jsem se rozvalila na posteli. Při mém usínání mě vzbudila obrovská rána. Hrom. Ihned jsem v posteli vyskočila do sedu a rozsvítila jsem lampičku vedle postele. V okně se míhaly blesky a občas se ozvala větší, nebo menší rána. Nenávidím bouřku. Deku jsem si přitáhla až ke krku a vystrašeně jsem se klepala. Teď jsem právě potřebovala někoho, kdo by mě nad tímhle ochránil. Lehla jsem si a při každém hromu jsem sebou cukala. Strčila jsem si do uší sluchátka a pustila písničku tak nahlas, aby přehlušila rámus z venku.

***

Zavibroval mi mobil a mě donutil vstát. Já zapomněla, ono je pondělí. Připravila jsem si snídani a i přes to, co se dělo v noci, jsem si připadala dobře vyspaná. Nasoukala jsem do sebe snídani a odešla jsem směrem ke skříni. "To jako nemám nic na sebe?" zabručela jsem si sama pro sebe a rozhodila jsem rukama po tom, co jsem už půl hodiny stála u skříně a hledala něco na sebe. Nejspíš budu muset na nákupy. Vytáhla jsem svoje milované džínové kraťasy, bílý crop top a přehodila jsem přes to jednoduché kytkované kimono. Do kabelky jsem si naházela pár potřebných věcí a vyrazila jsem s domu. Stopla jsem si taxi a vyrazila jsem směr obchodní centrum. Přeci jenom jsem potřebovala nějaké odreagování. Všude bylo plno turistů, čemuž jsem se nemohla divit, když byl nádherný červenec. Nikde už nebyly stopy po nočním dešti. 

Měla jsem už plno tašek, když jsem procházela kolem kadeřnictví. Zastavila jsem se a podívala se dovnitř. 

O hodinu později

"Snad budete spokojená slečno" promluvila kadeřnice a otočila mi židli tak, abych se viděla v zrcadle. "Vypadá to úžasně" řekla jsem užasle prohlížejíc si moje nové světle hnědé vlasy. Úžasně mi pasovaly k modrým očím. Zaplatila jsem a vyšla z kadeřnictví. Když jsem měla namířeno do posledního obchodu, kterým bylo H&M, někdo do mě narazil tak, že jsem se všemi taškami spadla k zemi. Nevrle jsem zavrčela a neodpustila si pár sprostých nadávek na osobu, která mě shodila k zemi. Zvedla jsem pohled a přede mnou stála, mě až moc povědomá osoba.

Vote+komentář. Vy mě musíte za ten konec milovat, že? :D Zbytek se dozvíte až v příští část. Snad se líbilo a budu se těšit příště. :) Bye

-Denni