Miluju tě, Alyson! /opravuje se/

43. I will never regret.

Tak za 1. vám strašně moc děkuji za 9K reads! ♥ A za 2. bych vám chtěla moc poděkovat za úžasných 547 votes! Je to od vás něco neuvěřitelného a já vám za to moc děkuji! 

Naposledy jsem zkontrolovala svůj make up v zrcadle a seběhla jsem schody do kuchyně za Lucasem. Opřela jsem se o rám dveří a pozorovala jsem ho, jak 'běhá' po místnosti a chvílemi míchá něčím, co je na sporáku. Došla jsem k němu a nakoukla jsem přes jeho rameno "Co to bude?". Otočil se na mě s úsměvem a na rtech mi zanechal rychlý polibek "Dobré ráno, zlato. Pokouším se ti dělat k snídani vajíčka a doufám, ze to bude k jídlu, takže si běž sednout". Našpulila jsem provokativně rty a věnovala jsem mu slabý polibek na tvář. Podle jeho pokynů jsem se posadila za stůl a nemusela jsem dlouho čekat a přede mnou stál talíř s míchanými vajíčky "Dobrou chuť". Sám se s talířem posadil naproti mně. S chutí jsem se pustila do jídla, protože můj žaludek si to už vážně vyžadoval. Moje těhotenství bylo teprve v počátcích a já už na sobě cítila ty změny, co se týče chování, ale i mojí chuti k jídlu. Vidličku jsem z ruky položila na talíř pár vteřin po Lucasovi a spokojeně jsem svou ruku položila na, teď už mé spokojeně plné, břicho. Pousmála jsem se na něj a oba talíře jsem dala do myčky "V kolik máš být na těch testech?". Cítila jsem, jak se kolem mého pasu ovinuly dvě silné potetované paže a přitiskly si mě blíže k sobě "Zhruba za hodinu a půl mám sraz s Mindy před nemocnicí". 

"Mindy?" 

Uchechtl se a dal mi jemný polibek na krk "Já zapomněl, že pro tebe je to blond poník". Otočila jsem se na něj a svoje ruce jsem obmotala kolem jeho krku "Přesně tak". Přitáhl se blíže ke mně do polibku a svoje ruce položil na moje záda. Po dlouhých minutách na nedostatek vzduchu jsem se od něj odtáhla a usmála jsem se "Co budeš mezitím dělat ty?". Olízla jsem svůj ret a ušklíbla jsem se "Už asi nějaký svůj plán mám". Nadzvedl obočí v otázce a pousmál se "A to je?"

"Půjdu s tebou do nemocnice a půjdu navštívit Tobiho."

Znovu nakrčil obočí a mírně se zamračil "Slíbila jsem tvému bratranci, že až se vrátím, tak se ukážu". Vysvětlila jsem a na konci jsem se usmála, aby můj výstup působil důvěryhodněji, což očividně pomohlo "Tak fajn". Jednoduše pokrčil rameny a pousmál se. Měla jsem pocit, že se dnes chová zvláštně. Cítila jsem, že není ve své kůži a já nevěděla proč. 

Zůstala jsem opřená hlavou o jeho rameno a sledovala jsem televizi. Opatrně jsem svou rukou vyhledala tu jeho a stiskla jsem jí "Lucasi?". Pootočil na mě svou hlavu a pokynul, abych pokračovala "Eh, dnes se chováš, tak nějak zvláštně, stalo se něco?". Cítila jsem, jak se při mojí otázce jeho tělo na malou chvíli napjalo a po sléze znovu uvolnilo "Ne, všechno je v pohodě". S jeho odpovědí jsem nebyla spokojená, a tak jsem se pro jistotu zeptala znovu "Jen se bojím výsledku těch testů". Vysvětlil mi a přitom stále tiskl mou ruku "A co když to dítě bude vážně tvoje, co pak bude s námi dvěma?". Říkalo se mi to těžko, když jsem věděla, že to není o nás dvou, ale o nás třech...

"Prostě to vzhledem k okolnostem není možné, ale kdyby přeci jen -" odmlčel se a svým pohledem zaplul na mě a pak zpět na naše propojené prsty "Kdyby to byla přeci jen pravda, tak bych jí donutil si to dítě nechat odebrat nebo, že z ní bude svobodná matka a to dítě bude bez otce". Každým jeho slovem se jeho hlas více tišil a já nevěřila vlastním uším. V tenhle moment moje srdce muselo vynechat několik úderů. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a měla jsem pocit, že se moje plíce naplnily vodou a já je nebudu už moct nikdy použít. Doufala jsem, že tyhle slova...tohle všechno, byl jen hloupý sen....ale ona to byla krutá realita. Nevěřila jsem, že by on byl schopný něčeho takového. 

Potrat..

Dítě bez otce....

Tyhle představy mě a malého dítěte bez otce způsobovaly to, že se moje oči začali plnit slzami. Bylo až neuvěřitelné, jak mi pár jeho slov dokázalo změnit celý pohled na tohle všechno. Z mého tranzu, který musel trvat dlouhé vteřiny, ne li minuty, mě probudil až jeho hlas a jeho ruka na mém stehně "je mi líto, že jsem ti to musel říct takhle, ale je to pravda a já to takhle cítím". Několikrát jsem zamrkala a zahnala jsem slzy v mých očích. Bez jediného pohledu na něj jsem vstala "Měly bychom jet, aby jsi tam byl včas". Až po dlouhých sekundách jsem se na něho podívala zrovna ve chvíli, kdy vstával z pohovky a šel do předsíně, kde se obul. Udělala jsme to samé a došla jsem před dům k autu, u kterého mi otevřel dveře "Děkuju". Zašeptala jsem a posadila jsem se do pohodlné sedačky auta. Celá cesta byla tichá a oba jsme byly zabraní do svých myšlenek. Auto zastavilo a já teprve tehdy zvedla hlavu od mých "velmi" zajímavých nohou. Rozhlédla jsem se a došlo mi, že stojíme před nemocnicí. Nechala jsem si od Lucase otevřít dveře a s úsměvem jsem vystoupila. Už od rána mi bylo špatně a já doufala, že se to tady někde neprojeví. Ruku v ruce jsme došly k recepci, kde jsem se s ním rozloučila. On odešel za Mindy, což bylo pro mě neznámo kam. Přistoupila jsem k recepci a slečna za pultem byla velmi zaujatá lakováním svých nehtů. Odkašlala jsem si a ona líně zvedla svou hlavu "Přejete si?". Nadzvedla obočí a lépe se posadila. Velmi příjemná dívka pomyslela jsem si.... "Chtěla bych se zeptat na doktora Tobiase Jonase, stále tu pracuje?". Zvedla se a pár kroky došla ke skříni, ve které začala následně hrabat. Vytáhla tlustou složku a prohrábla v ní několik papírů. Konečně jeden vytáhla a zvedla ke mně hlavu "Ne, již zde nepracuje, zhruba před rokem dal výpověď."

"Aha, děkuji. Mohla by jste mi dát jeho aktuální adresu?"

Znovu nadzvedla své výrazně upravené obočí a olízla svůj spodní ret "A vy jste jeho rodina?". Pokroutila jsem hlavou a usmála jsem se "Ne, jsem jeho kamarádka a vrátila jsem se po třech letech z jiné země, tak bych ho ráda navštívila". Ještě jednou si mě přejela nejistým pohledem, až mi nakonec podala papír s adresou. S tichým "Děkuji" jsem odešla od recepce a vyšla jsem z nemocnice, kde jsem zastavila první taxi, které jsem viděla a nadiktovala jsem mu adresu z papíru. Po dlouhých dvaceti minutách, které jsem strávila koukáním do telefonu, konečně taxi zastavilo. Vzhlédla jsem od obrazovky a podívala jsem se na obrovský bílý dům před námi. Podala jsem taxikáře bankovku a vystoupila jsem. Z klimatizovaného auta jsem vstoupila do horoucího pekla. Před oči jsem si dala ruku a rozhlédla jsem se kolem, radši nechci ani hádat, kolik je takhle v červencové dopoledne stupňů. Vstoupila jsem do velké zahrady a po velké cestě, která vedla okolo domu, jsem došla k hlavním dveřím. Nadechla jsem se a zvedla jsem svou ruku, kterou jsem následně přiložila k zvonku. Domem se rozezněla, pro mě neznámá, melodie. Svou hlavu jsem sklopila k zemi a čekala, až se dveře přede mnou otevřou.Uslyšela jsem jemné zavrzání a následně mě až moc povědomí hlas "Přejete si něco?". Zvedla jsem svou hlavu a párkrát jsem zamrkala na kluka přede mnou "Tobi". Doslova jsem vydechla jeho jméno a na tváři se mi rozlil upřímný úsměv. 

Přede mnou už nestál dvaceti tří letý začátečník ve svém oboru, ale kluk, který již dosáhl svých snů a cílů. Bylo až neuvěřitelné, jak se za těch pár let změnil a dokázal se dostat, tak nahoru. Což se rozhodně nedalo říct o mně..... Dívka, která pod srdcem nosí dítě, jehož otec o něm neví a už teď ho nechce. To jsem byla právě teď já- zbouchnutá a zmatená. 

Moje změna barvy a střihu vlasů nejspíš bylo to, co ho na nějakých pár dlouhých sekund zmátlo. Místo zmatení se na jeho tváři objevil stejně upřímný úsměv, jako jsem měla já. Jeho dvě silné paže upnuté v šedém tričku se roztáhly a já s radostí o krok přistoupila. Obmotala jsem svoje dvě, oproti těm jeho, malé ruce a nechala jsem ho udělat to samé "Alyson" zašeptal přímo u mého ucha a svoje paže ještě více přitiskl na mě. A tak jsme tam pouze dlouhé minuty stály v objetí toho druhého. Teď už rozhodně vím, že mého návratu nelituji a ani ho nikdy litovat nechci a nebudu. 

-Na fotce 25. letý Tobi :) (Pokud si ho někdo nepamatuje, tak se objevoval jako Alysiin kamarád, kterého potkala v nemocnici několik měsíců před jejím odletem do NY)

Vote+komentář! 

U spoustu díle jste dokázaly přesáhnout i 20 votes a přijde mi, že poslední dobou vaše aktivita klesá a klesá. Psát pro vás tenhle příběh mě neuvěřitelně baví, ale to, jak každým dílem ubýváte mi bere postupnou chuť pro vás ty nové díly psát. :) Takže vás tady prosím, POKUD JSTE TUHLE ČÁST ČETLI, TAK DEJTE VOTE, NEBO NAPIŠTE NĚJAKÝ KOMENTÁŘ, děkuji. :) 

-Denni ♥