Miluju tě, Alyson! /opravuje se/

40. Znovu doma?

Zavřela jsem oči a v hlavě jsem počítala do sta. V ruce jsem svírala test, který mi měl už za malou chvíli oznámit, jestli jsem těhotná nebo ne. Otevřela jsem oči a přímo při mém pohledu naskočil výsledek. Nemohla jsem tomu uvěřit a automaticky mi do očí vytryskly slzy. Ne, já nemůžu být těhotná. Jen při té představě toho, jak bych se s tím malým musela devět měsíců tahat a potom umírat několik hodin na porodním sálu, se mi chtělo křičet. V náporu překvapení jsem upustila těhotenský test na zem a zůstala jsem stát na jednom místě. Spousta žen, by mělo z téhle novinky radost, ale já ne. Měla jsem strach z toho, že s tím dítětem zůstanu sama. Ano správně, nechci se vracet zpátky. Vím, že mu tím asi ublížím, ale nevěřím tomu, že by náš vztah mohl znovu fungovat. Po tom, co se stalo před třemi lety, naše loučení, které bylo plné slz a bolesti. Jen ta vzpomínka mi do očí hnala nové a nové slzy, které dostávaly volný přístup ven. Pomalým krokem jsem se dostala ke dveřím a otočila jsem zámkem. Jakmile jsem otevřela dveře od mojí koupelny, Momin pohled padl na mě. Když si všimla mého utrápeného výrazu, okamžitě vstala a rychlým krokem došla ke mně. „Alyson" oslovila mě, a tím mě donutila se na ní podívat. Přes slzy, které jsem cítila ve svých očích a na svých lících, se mi její postava rozmazávala. Po dlouhém tichu jsem se rozhodla promluvit, i když mi to můj třesoucí se hlas moc nedovoloval. „Je pozitivní" zašeptala jsem, protože jinak jsem v téhle situaci ani mluvit nemohla. Sotva jsem se znovu nadechla, už mě tiskla v objetí. „To je úžasná zpráva!" doslova jsem se vyrvala jejího objetí a posadila jsem se na postel. „Ne, to není skvělá zpráva" podívala jsem se na ní, když se posadila vedle mě. „Je to příšerná zpráva!" zvýšila jsem hlas a zapadla jsem do postele. Povzbudivě se na mě usmála a stiskla mi ruku „On bude nadšený, uvidíš". Podívala jsem se na ní a silně jsem k sobě stiskla oční víčka, abych zadržela další slzy „Momo". Posadila jsem se a zády se opřela o studenou zeď. Nervozně jsem si tiskla ruce a neměla jsem tu odvahu, podívat se na ní, protože to, co jsem jí teď chtěla říct, jí nejspíš dost zaskočí. Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se na ní "Já nevím, jestli to dítě chci". Zaskočeně se na mě podívala a zakroutila hlavou do stran "Ne, to mu nemůžeš udělat". Nechápala jsem, o čem to mluví "Komu?". Poposedla si blíž ke mně a povzdechla si "Nemůžeš mu vzít jeho dítě, aniž by se o tom nedozvěděl". Nuceně jsem se na ní podívala a nadzvedla jsem obočí "A co mám podle tebe dělat?". Usmála se a hodila rameny "Podle mně, by jsi se za ním měla vrátit a všechno mu říct". Vykulila jsem na ní oči a zasmála jsem se, ale když mi došlo, že ona se nesměje, úsměv mi zase zmizel "Ty jsi to myslela vážně, že?". S úsměvem kývla a já jsem začala nesouhlasně kroutit hlavou "Ne, to nemůžu". Povytáhla obočí a zkřížila si ruce na prsou "A to jako proč?". Hodila jsem na ní výraz typu Jakože si děláš srandu? uchechtla se a záporně zakývala hlavou. "Prostě pochop mě. Je mu teprve 21 a nemyslím si, že by zrovna se mnou chtěl dítě a plánoval naší společnou budoucnost". Usmála se a pokroutila hlavou "On sám ti přeci řekl, že s tebou plánuje společnou budoucnost". Podívala jsem se na ní a nahodila jsem nechápavý výraz "On sám si vynutil tvůj slib, že se vrátíš a to znamená, že právě teď na tebe čeká, jako na tebe čekal tři roky". Pouvažovala jsem nad tím, co řekla a došlo mi, že má nejspíš pravdu. "Nemůžu to tady všechno nechat. Mám tu dům. Mám tu vás. Mám tady všechno". Smutně jsem se na ní usmála a ona pouze silně stiskla mou ruku "Ale nezapomínej, co máš tam". Svůj pohled jsem znovu upřela na stěnu a čekala jsem, co řekne dál "Máš tam svojí rodinu. Máš tam člověka, na kterém ti tolik záleží. Tam je tvůj domov, ne tady". Možná měla pravdu a já si to pouze nechtěla přiznat. "Ale-" chtěla jsem zaprotestovat, ale ona mě hned umlčela tím, že mě shodila na postel a flákla mě polštářem. Přišlo jí to velice vtipné, tak jsem vzala polštář vedle ní a pořádně jsem se napřáhla a ránu jsem jí oplatila. Svalila se vedle na postel a obě jsme propukly v obrovský záchvat smíchu. 

"Takže určitě?" ujišťovala se ještě u dveří, když jsem se s ní loučila. Zasmála jsem se a kývla "Slibuju, že nebudu dělat nic, aniž by o tom věděl". Vítězně se usmála a já ji naposledy objala. Zavřela jsem dveře a v obýváku jsem se posadila na sedačku. Domem znovu vládlo ticho, na které jsem si pomalu, ale jistě zvykala a naprosto mi to vyhovovalo. V kapse mojí mikiny mi začal vibrovat mobil. Vyndala jsem ho a usmála jsem se sama pro sebe na obrazovku. 

"Ahoj" "Ahoj zlato, už jsem tě potřeboval znovu slyšet" "Chybíš mi tady" "Ty mi chybíš tady". Mluvila jsem pravdu, opravdu mi za ty dva týdny už neuvěřitelně moc chyběl. 

"Miluju tě, víš to?" sama pro sebe jsem se usmála. "Taky tě miluju" "Dobrou" "Tobě taky".  Típla jsem hovor a došla jsem do svojí koupelny, kde jsem si dala svojí rychlou sprchu. Sice hodiny ukazovaly teprve devět hodin, ale já jsem byla po dnešku unavená. Dnešní den mi přinesl spoustu nových informací. Ani jsem se nemusela snažit a už jsme upadla do říše snů.

***

"Připoutejte se prosím. Budeme přistávat" poslechla jsem letušku a pás si zapnula. Dívala jsem se z okna na mě moc známé město. Praha jsem vždycky brala jako svůj domov. Stačily mi tři roky, které jsme tady prožila a už jsem si to město zamilovala. Vzala jsem si svůj kufr a vyšla jsem před letiště. Zastavila jsem taxi a řekla jsem mu adresu. Hned jsem věděla, kdo bude jako první, koho navštívím. Podala jsem taxikáři bankovku a vystoupila jsem. Došla jsem před dveře velkého domu a s hlubokým nádechem jsem sáhla po zvonku. Domem se ozval zvonek a já ještě více znervozněla. Dveře se otevřely a můj pohled padl na zelenookou brunetku. Když mě uviděla, její ústa se doslova otevřela dokořán. Vypadala, jako by i na pár vteřin přestala dýchat. "Tylere" vypískla a hned mě objala. "Alyson" vydechla mi přímo u ucha. "Emily, ráda tě zase vidím" zašeptala jsem nazpátek a slyšela jsem dupot po schodech. Odtáhla jsem se od ní a ona jemně odstoupila ode dveří "Copak je zlato?". Zeptal se jí Tyler, aniž by si mě všiml. Otočil hlavu mým směrem a doslova zkameněl na místě "Alyson" zašeptal nevěřícně. Sotva jsem se nadechla, měla jsem jeho ruce omotané kolem mého pasu. Sama pro sebe jsem se usmála a objetí jsem mu opětovala. Odtáhl se ode mě a znovu si mě prohlédl "Co ty tady?". Uchechtla jsem se a zakývala jsem hlavou "Slíbila jsem jednomu úžasnému klukovi, že se nevidíme naposledy a jak vidíš, já svoje sliby dodržuju". Nahodil nechápavý pohled a nadzvedl obočí "Lucas" vysvětlila jsem. Kývl a pořád se přiblble usmíval. Posadila jsem v obýváku na gauč a užívala jsem si to, že jsem znovu doma. Emily naproti mě na stolek položila čaj a já jsme jí ze slušnosti poděkovala. Oba se posadily ke mně na gauč "No tak povídej". Na oba jsem se usmála a začala jsem jim všechno to, co stalo za ty tři roky říkat. Byla jsem šťastná, že tu můžu po třech letech znovu sedět s lidmi, na kterých mi záleží, jen mi tady někdo chyběl. Chyběl mi tu Lucas.

Vote+komentář! Omlouvám se, že část vyšla až po dlouhé době, ale opravdu jsem neměla náladu ani čas. :) Budu se těšit příště! 

-Denni