Dívka mých snů

6.

Ráno nás učitelka vyhnala z postelí už v sedm ráno. Se zívnutím jsem se vyhrabala z postele a zamířila do koupelny, která byla pro všechny holky společná. Byla tam pěkná fronta. K umyvadlu jsem se dostala mezi posledními, někdy kolem půl osmé. Zítra si musím přivstat abych tu byla první, napadlo mě. Rychle jsem si vyčistila zuby a učesala vlasy do culíku. Byla jsem zrovna na odchodu, když jsem na chodbě uslyšela smích, který bych poznala mezi tisíci dalšími. Emily a její parta se objevila ve dveřích. Podívala jsem se na ní a na chvilku se naše pohledy střetly. „Ahoj" pozdravila jsem je, vpustila je do dveří a odešla za Laurou, která se rozhodla učesat a upravit se v pokoji, aby nemusela stát tu dlouhou frontu. Jen trochu nedomyslela to, kde si vyčistí zuby. Dlouho si s tím však starosti nedělala. Mávla nad tím rukou a do pusy si dala žvýkačku. 

„Vážně se ti líbí zrovna Emily?" ptala se Laura u snídaně. Pořád tomu nechtěla věřit.

„Jo, líbí. Už jsem ti to říkala asi třikrát. A nekřič tolik, nepotřebuji aby to věděl ještě někdo jiný!"

„Dobře, promiň, já jen pořád nechápu co se ti na ní líbí." chtěla ještě něco říct, ale učitelka ji zastavila. „U jídla se nemluví Lauro. Nebudeme tu na vás všichni čekat než dojíte. Půl hodina na snídani, deset minut na převlečení. Za chvíli vyrážíme na túru. Tak šup šup!" řekla rázně a odešla.

„ÁÁ, tohle je hrozný. Alex, jestli to tu nepřežiji, slib mi, že mě pomstíš a téhle ženský něco provedeš" pronesla se smíchem a dala se do jídla. Za chvíli už jsme stály v pokoji a přemýšlely, co si vzít na sebe. Protože venku bylo horko už teď, a to je teprve ráno, rozhodla jsem se pro světle šedé tílko, k tomu volné džínové kraťasy a turistické boty, které naprosto nesnáším, ale co se dá dělat. Za pět minut jsme byly oblečené a čekaly v chodbě na ostatní.

„ Tak, jste tu všichni? Asi jo. Čeká nás výšlap na rozhlednu, která je nedaleko odtud. Je to několik kilometrů do kopce, tak se na to připravte. Nechci po cestě slyšet žádné stížnosti ! „ Řekla ještě učitelka a poté jsme mohli vyrazit. Šli jsme kousek po rovince a za chvíli se před námi objevil obrovský kopec. Vůbec se mi nahoru nechtělo, ale přece nemůžu zůstat dole. S Laurou jsme si prohodily zoufalé výrazy a vydaly se za ostatními nahoru. Šly jsme mezi posledními, ale myslím, že za námi ještě pár lidí šlo.

Jestli se nám zdál ten kopec prudký už na začátku, to co se před námi objevilo teď bylo mnohem horší. Cesta byla úzká a všude byly kameny, které dělaly cestu dost nepohodlnou. Loudala jsem se kousek za Laurou. Netrvalo dlouho a Laura byla už pěkný kus přede mnou. Za chvíli zmizela v zatáčce a ani si nevšimla, že mě tu nechala. Měla co dělat sama se sebou a určitě byla ráda, že je blíž k cíli, takže si s nějakou Alex na konci nedělala vůbec starosti. Tohle jí jednou vrátím.

Najednou jsem byla úplně sama. Věděla jsem, že za mnou jde ještě pár lidí, ale neodvážila jsem se na ně počkat. Stejně je určitě neznám. Přede mnou se objevila skupinka dětí, asi nějaký další školní výlet. Pokusila jsem se jim vyhnout, ale cesta byla vážně dost úzká, takže jsem musela vylézt na malý kopeček do lesa, který lemoval celou cestu. Opatrně jsem se vyškrábala na měkký mech a čekala než všichni projdou. Chtěla jsem se vrátit zpět na cestu. Když jsem dávala nohu na zem, stoupla jsem si na kamínek, pod kterým mi podklouzla noha. Než jsem se nadála, ležela jsem na zemi.

Ucítila jsem bolest na noze. No výborně, mám něco s kolenem. To bych nebyla já, aby se mi zase něco nestalo. Prohlédla jsem se, ale naštěstí jsem žádné další zranění nenašla. Jen trochu odřený loket a dlaně. Zvedla jsem se na nohy a vtom jsem za sebou uslyšela hlas. „ Jsi v pohodě?" Vylekalo mě to a já uskočila. Vůbec jsem nevěděla, že za mnou někdo stojí. Otočila jsem se a uviděla tam stát pobavenou Emily. 

„J-jo, jsem díky!" Chtěla jsem už odejít, ale nenechala mne. „Máš to hrozně špinavé, dostane se ti do toho infekce. Na, mám tu kapesník a vodu, alespoň si to trochu očisti než dojdeš nahoru k učitelce." Zahrabala ve svém batohu a za chvíli mi podávala balíček kapesníků a svou flašku s vodou. Překvapilo mne, že se tak stará. Ještě nikdy jsem jí takovou nezažila.

„ Tak... děkuju" řekla jsem a vzala si od ní lahev i kapesník. Očistila jsem si ránu od písku i drobných kamínků. Otřela jsem i zbytek nohy od krve, která mi za tu dobu stekla až ke kotníku, a zase jí to všechno vrátila. „Není za co, dojdeš nahoru sama nebo chceš pomoct ?"  Při představě jak mě Emily vede nahoru se mi zatajil dech. Přesto ale moje odpověď zněla jinak než moje myšlenky, ani nevím proč jsem řekla to, co jsem řekla. „ Ne, v pohodě. Zvládnu to sama. A díky za tu vodu." Usmála jsem se a bez dalších slov odešla. Když jsem se ohlídla, seděla na zemi se zapálenou cigaretou v puse a čekala na ostatní.

Páni, tak tohle jsem tedy vážně nečekala.Ona si mě všimla. A dokonce se ke mně chovala hezky. Cítila jsem se neskutečně šťastná. Jak je vůbec možné, že tam byla zrovna ona ? A proč šla tak daleko od své party ? Hlavou se mi honilo spoustu myšlenek, které jsem ale rychle zahnala a pokračovala trochu kulhavou chůzí, ale s úsměvem na tváři nahoru za ostatními.