Dívka mých snů

23.

                       

Do školy jsme ráno s Laurou dorazily přesně se zvoněním. Vyšly jsme později než obvykle, protože jsme večer usnuly pozdě a ráno jsme měly problém se vstáváním. Hned po příchodu do třídy mou pozornost zaujal nechápavý výraz, kterým se na mě Emily dívala. Vzpomněla jsem si na včerejší zprávu a na to, že jsem jí už neodepsala. Naznačila jsem jí, že o přestávce všechno vysvětlím, a pak už do třídy vešla učitelka. 

„Tak co, víš jak jsem byla celou dobu zvědavá?" Ptala se mě trochu dotčeně a naštvaně, když se ke mně o přestávce konečně dostala. 

„Nic moc. Teda, máma to vzala dobře, ale pak se do toho vložil Richard, křičel na mě a nakonec jsem odešla z domova."

„Počkej, jakože tě vyhodili?" Zhrozila se. „Možná jsme to neměly dělat. Promiň, neměla jsem to chtít.... Já. Vážně se omlouvám. Měly jsme ještě počkat a ..."

„Co to povídáš?" Skočila jsem jí do řeči. „Vždyť já jsem to chtěla taky. A vůbec to není kvůli tobě. Stejně by se to jednou dozvěděli, takže už to mám alespoň za sebou."

„Nojo, ale mohlo to ještě chvíli zůstat tak jak to bylo. Ještě by jsme to vydržely a ty by jsi měla kde být. Co vůbec budeš dělat?" 

„Nevím, zatím budu u Laury. A pak se to určitě nějak vyřeší." Nedala jsem na sobě znát to, že absolutně netuším, jak to bude dál. 

„Kdyby něco, můžeš přijít k nám. Rodiče by to určitě pochopili. Navíc tě chtěli poznat."

„Díky, ale chci na ně udělat dobrý dojem. Nemůžu tam přijít a říct, že teď vlastně nikde nebydlím, jestli nemůžu být u vás."

„Jak myslíš. Ale vždycky můžeš přijít, víš to že jo?" 

„Vím." Usmála jsem se na ní a dala jí pusu na čelo. Nevím, jestli si toho někdo všiml, ale bylo mi to jedno. Lidi, na kterých mi záleží to už ví a co si budou myslet spolužáci mě nezajímá. Podle toho, že se nikdo nijak blbě netvářil a ani nic neříkal jsem ale usoudila, že to stejně nejspíš nikdo nepostřehl. Nevadí, příště. 

„Jo, ještě jedna věc. Vím, že vzhledem k mé situaci se to může zdát divný. Dá se říct, že brzy třeba nebudu mít kde bydlet, ale nejsem ten typ člověka, který nad jednou věcí brečí moc dlouho. Tohle je sice trochu vážné, ale já si tím nechci kazit chvíle, které můžu být s tebou. Opravdu jsem ráda za to, že to rodiče už vědí a nic z toho co jsem řekla a co se stalo bych nevzala zpátky. Richard je mi ukradený a máma, ta si doufám brzy uvědomí, co udělala.... Ale abych se dostala k tomu co chci říct. Teď, když už to o nás vědí, můžu tě pozvat na rande. Oficiální. Takže... půjdeš? " Zeptala jsem se, i když mi podle jejího úsměvu byla odpověď jasná už před tím, než jsem to dořekla. Vlastně to bude naše „první" rande. Ještě jsme na žádném nebyly. 

„Jasně, že půjdu!" 

„Dobře, takže..." Nestačila jsem doříct větu a zazvonil zvonek oznamující začátek další hodiny. Posedali jsme si všichni zpět na svá místa, protože učitelka přišla výjimečně přesně včas, a snažili se dávat alespoň trochu pozor na dění před námi. 

Odpoledne po skončení školy jsem společně s Laurou čekala, až vyjde Emily a připojí se k nám. Dneska jí to trvalo nezvykle dlouho, dokonce i Laura byla dřív. 

„Nechtěla jsem tam být tak dlouho, ale musela jsem ještě něco s někým vyřešit." Omluvila se když přišla, ale víc k tomu neřekla. Nebudu tvrdit, že mě nezajímalo s kým co řešila, ale na nic jsem se nevyptávala.