Dívka mých snů

28.

                    

„Ahoj Alex, myslím, že se to tu dá zvládnout. Doufám, že je u tebe vše v pořádku. Chybíš mi. Ale zvládneme to!" Četla jsem zprávu hned poté, co jsem se probudila. Včerejší den byl tak moc plný nových věcí, lidí, prostředí, že jsem úplně zapomněla zavolat Emily. Tak jak jsem slíbila. Ani jsem neslyšela pípnutí telefonu, když mi přišla tahle zpráva. Tudíž jsem na ní nemohla odepsat. Navíc  jsem šla brzy spát a telefon byl pohozený někde daleko ode mě. Dalo mi docela práci ho ráno najít.

Nicméně, našla jsem ho a konečně jsem si tu zprávu přečetla. Hned se mě zmocnil pocit studu. Styděla jsem se za to, jak jsem to mohla Emily udělat. A hned jsem vytočila její číslo. Po několika zazvoněních mi to skočilo do hlasové schránky, tak jsem mobil zase odložila s tím, že to zkusím později. Mezitím jsem se šla připravit na svůj první den ve škole, kterého jsem se opravdu hodně obávala. Chtěla jsem udělat dobrý první dojem, takže jsem své úpravě věnovala nezvykle dlouhou dobu. Na sebe jsem navlékla to nejlepší oblečení, které jsem našla a téměř, ale přesto ne úplně spokojená jsem si sedla na postel. 

Mezitím, co jsem čekala se vzbudily mé dvě spolubydlící. Přijely včera večer a než jsem usnula, prohodily jsme společně pár slov. Zdály se být docela milé, tak uvidíme, jestli to tak bude i nadále. Dovolím si vám je rychle představit. Jedna z nich, taková malá a roztomilá s blonďatými vlasy skoro až k pasu a jasně zelenýma očima se jmenuje Viky a ta druhá, vysoká se zrzavými vlasy k ramenům a modrýma očima se jmenuje Beth. Obě vstaly, usmály se a začaly se stejně jako já před chvílí chystat na jejich první den. 

Všechny tři jsme byly nervózní a vzájemně se uklidňovaly. Mělo to tu výhodu, že jsme měly alespoň nějaké společné téma. Společnou věc, která nás v tuhle chvíli spojovala a my se díky tomu společně dokázaly bavit. Po uběhlé půl hodině se holky vydaly společně ven a šly do školy. Chtěly počkat i na mě, ale já musela ještě něco zařídit. Omluvila jsem se a nechala je jít. Zbývalo mi posledních dvacet minut do začátku školy. Nechtěla jsem přijít pozdě, ale zároveň jsem nedokázala odejít, aniž bych slyšela Emily. Tohle byl pro nás obě důležitý den a já ho chtěla alespoň chvilkově sdílet s ní. Navíc jsem měla pocit, že na mě bude naštvaná za to, že jsem se neozvala. A to jsem opravdu nechtěla. 

Vytočila jsem rychle znovu její číslo a netrpělivě vyčkávala. Telefon zvonil, ale druhá strana stále mlčela. Chtěla jsem to položit, když se na druhé straně ozval zadýchaný hlas. 

„Haló?" 

„Emily. To jsem já." 

„Alex! Ani nevíš, jak ráda tě slyším. Jsem hrozně nervózní a ty jsi jediná, která mi může alespoň trošku pomoct." Ucítila jsem z jejího hlasu upřímnost i radost. Myslela to vážně. 

„Moc se omlouvám, že jsem včera neodepsala. Byla jsem unavená. Celý den byl tak jiný a vyčerpávající, že jsem usnula brzy." 

„To je v pořádku. Nezlobím se." 

„Vážně? Tak to jsem ráda. Cítila jsem se kvůli tomu hrozně." 

„Neměla jsi kvůli čemu. Vždyť se nic nestalo." 

„Dobře. Jak to tam zvládáš?" Slyšela jsem její hluboký nádech, než se znovu rozmluvila. 

„No, je to tu fajn. Jen se bojím dnešního dne. U tebe je vše v pořádku ?" 

„Jo, v naprostém. Ale jsem nervózní, znáš mě." Zasmála jsem se. 

„Znám. Promiň, už budu muset končit, jinak to nestihnu. Zavoláme si až skončí škola ano?"