Dívka mých snů

20.

Z POHLEDU ALEX:

Ráno mě probudila neskutečná bolest hlavy. Odlepila jsem oči od sebe a rozhlédla se kolem. Chvíli mi trvalo, než jsem se pořádně rozkoukala a poznala pokoj, který mi Emily včera ukazovala. Vedle mě nikdo neležel, ale peřiny byly rozházené, jako by tam někdo ještě před chvílí spal. Snažila jsem si vzpomenout, co se včera dělo, ale moje vzpomínky nedávaly moc velký smysl.

Takže, co si pamatuji. Přišla jsem dovnitř, povídala jsem si s Emily, která občas odběhla. Všechno bylo v pohodě, ale pak jsem potkala ... kdo to byl... jo, holky ze třídy. Co mi to jen říkaly? Myslím, že se mi posmívaly a já pak začala pít nějaký alkohol. Jenže od téhle chvíle už mám jen útržky vzpomínek. Pamatuji si, že jsem na někoho něco pokřikovala.. Sakra, co jsem to včera všechno dělala?

Podívala jsem se na hodinky. Ukazovaly půl deváté. Chtěla jsem vstát, abych si došla na záchod, ale zarazila jsem se. Proč jsem jen ve spodním prádle? Nepamatuji si, že bych si své oblečení svlékala. Doufám, že jsme spolu s Emily nic neměly. Už nikdy žádný alkohol, Alex! Slíbila jsem si a pomalu, tak abych se hýbala co nejméně, protože hlava se chovala jako po výbuchu, jsem došla na záchod a zase zpět. Když jsem dolehla na svou půlku postele, otevřely se dveře a dovnitř vešla Emily. Podívala se na mě a chystala se něco říct.

„Já ...moc se omlouvám. Nevím co přesně jsem dělala... teda vím, tak napůl... jen u něčeho si nejsem moc jistá." Předběhla jsem jí. Jen se usmála a zeptala se.

„Jsi v pořádku?"

„Až na to, že mě neskutečně bolí hlava je mi docela fajn!"

„To je dobře. Počkej, přinesu ti vodu!" Natáhla ruku ke dveřím, které otevřela a odešla. Na malou chvilku jsem tu byla sama. Na zemi se válelo moje oblečení. Našla jsem triko a oblékla si ho na sebe. Pak se dveře znovu otevřely a Emily už mi podávala sklenici s vodou. Měla jsem velkou žízeň, takže jsem jí vypila celou. Mezitím si Emily sedla na postel vedle mě a čekala až odložím sklenici na stůl, aby ji zase mohla odnést.

„Počkej, musím se tě na něco zeptat." Řekla jsem jí a za ruku přitáhla zpět k sobě.

„Dobře, ptej se!" Pobídla mě s úsměvem na tváři. Jak to jen dělá? Určitě nešla spát dřív než po půlnoci, a teď už je vzhůru a stará se o mě. A ještě ke všemu u toho vypadá krásně a směje se.

„Ehm, no. Co jsem všechno dělala? Měly jsme spolu něco?" Nahlas se rozesmála.

„Neee, neměly. Jen jsem ti sundala oblečení abys nespala v tom co jsi měla na sobě." Objasnila mou otázku, jak se ze mě to oblečení dostalo.

„No a jinak. Opila jsi se a tak nějak jsi měla potřebu dokázat, že umíš být zábavná! Nevím přesně proč ale to nevadí. No a pak jsi měla několik nálad najednou, v jednu chvíli jsi se chtěla bavit a pobíhala jsi kolem a za pár minut jsi seděla a brečela. Byl to docela zábavný pohled. To je vše. Neboj, nic za co by jsi se měla stydět." Usmála se při té vzpomínce, ale mě do smíchu zrovna moc nebylo. Položila jsem hlavu do dlaní.

„Tak teď je mi vážně trapně. Promiň, že jsem to takhle zkazila." Špitla jsem.

„Nic si nezkazila. "

„Ale zkazila. Neměla jsem to vůbec pít. Akorát jsem se ztrapnila a ty sis to ani neužila, protože jsi se musela postarat o mě."

„Náhodou jsem si to užila více než obvykle. Už jen proto, že jsi tu byla se mnou, i když trochu opilá no. A teď, jestli chceš si ještě na chvíli lehni, ať je ti trochu lépe. Dobře?"