Dívka mých snů

12.

Skoro každý den po škole jsme se s Emily scházely u ní doma a pracovaly na prezentaci. No dobře, tak prezentaci jsme skoro vůbec nedělaly. Prostě jsme si spolu povídaly, koukaly na filmy nebo poslouchaly hudbu. Ukázalo se, že si spolu skvěle rozumíme. Jen v té škole to Emily vůbec nedávala najevo. Tam mě vždy jen pozdravila a dál si mě nevšímala. Nevadilo mi to, byla jsem ráda za to, co mám a nechtěla jsem to nějak pokazit.

Dneska jsme opravdu dělaly prezentaci. Jednak proto, že je pátek a o víkendu se ani jedna z nás nechce otravovat s prezentací. A navíc, termín odevzdání je už v pondělí, takže moc času nezbývá a bylo by dobré, kdybychom tam měly alespoň něco. Ale i tak mě to bavilo.

„Mami ? Můžu se tě na něco zeptat ?" Máma, aniž by zvedla hlavu od televize kývla na souhlas. Došla jsem k ní a sedla si.

„No, jak začít. Prostě se chci už dlouho zeptat na tátu. Proč jsi mě s ním nikdy neseznámila? Já bych ho ráda poznala, a myslím, že jsem dost stará na to, abys mi to dovolila." Řekla jsem odhodlaně. Máma sebou trhla a otočila se na mě. V její tváři jsem mohla číst obavy, strach ale i vztek. Docela mě to vyděsilo.

„Tak to v žádném případě! Kdybych neměla důvod k tomu tě s ním neseznamovat tak věř, že by jsi ho už dávno znala. Ale já ten důvod mám a říkám ti, ať tě ani nenapadne se ho nějak snažit kontaktovat." Zvýšila hlas až jsem se jí lekla.

„Ale mami! To není fér. Vždyť jsem skoro dospělá a mám právo na to, poznat svého pravého otce."

„Řekla jsem, že ne. A nechtěj abych se rozčílila." Znovu se otočila k televizi a dál už mi nevěnovala pozornost. Normálně mám s mámou dobrý vztah, ale jakmile se jí zeptám na tátu, rozčílí se a chová se ke mně, jako bych ani nebyla její dcera. Co jsem si taky myslela, jasně, že mi to nedovolí. Tak jako vždy. Ale já ho jednou najdu a poznám ho. Ať se to mámě líbí nebo ne!

Zvedla jsem se a naštvaně odešla do pokoje. Schválně jsem za sebou práskla dveřmi, abych mámě ukázala jak moc mě naštvala. Sedla jsem si ke stolu a začala přemýšlet nad tím, jak získat kontakt na svého tátu. Třeba má máma jeho číslo uložené v telefonu. Přece jenom se nějak musejí domlouvat na zasílání peněz. Vypadalo to jako dobrý nápad, ale měl jeden velký háček. Nemám mámin telefon! A ona si ho k mé smůle neustále hlídá a nosí u sebe, kdyby ji náhodou volal někdo z práce. Nakonec mě přeci jen napadlo, že jí ho můžu vzít, až bude ve vaně. Doufám, že si ho nebere s sebou i do koupelny.

Do večera jsem čekala ve svém pokoji. Abych si ukrátila čekání, psala jsem si s Laurou. Už je jí lépe, ale do školy ještě pár dní nesmí.

„Hrozně se doma nudím." Ztěžovala si. „Ale Michael za mnou chodí, každý den. Ani nevíš, jak moc ho miluju!"

„No vidíš, tak to je dobře. Alespoň k něčemu ti ta nemoc je."

„Jo, to je pravda. A co Emily ? Nějaká změna, kterou bych snad měla vědět ?" Ptala se a k tomu nezapomněla připsat jejího oblíbeného mrkacího smajlíka, kterého já popravdě nesnáším. Vždycky mi to dělá naschvál.

„Nějaká malá změna snad je. Alespoň doufám. Nevím co bude po té prezentaci. Třeba se se mnou už potom tolik bavit nebude."

„To si nemyslím, podle toho co jsi mi říkala se zdá být fajn. A nejspíš jí taky nejsi úplně lhostejná, jinak by se s tebou nechtěla vídat tak často."

„Snad máš pravdu." Napsala jsem a uslyšela mámu, která na mě už asi potřetí křičela ať jdu na večeři.

„Nojo, vždyť už jdu!" Křikla jsem odpověď a rozloučila se s Laurou.

Večeře proběhla v naprostém tichu. Byly jsme tu jen my dvě. Richard byl nejspíš zase v nějaké hospodě a koukal na fotbal. Po večeři jsem si sedla do obýváku k televizi a vyčkávala jsem na chvíli, kdy bude mámin telefon bez dozoru. Po hodině jsem si říkala, že se snad máma nikdy vykoupat nepůjde. Naštěstí se tak nestalo a máma po dalších dvaceti minutách vešla do koupelny. Hned jsem se zvedla a šla do kuchyně. Telefon ležel hned na kraji a byl napojen na nabíječku. Dneska mám štěstí. Zvedla jsem ho a začala hledat v kontaktech. Po chvíli mi ale došlo, že ani nevím, koho mám hledat. Jak se vůbec jmenuje ?

Rychle, vzpomeň si, vždyť ti to máma jednou říkala. Snažila jsem se najít ve svých vzpomínkách odpověď. Chtěla jsem to vzdát, ale pak jsem objevila v kontaktech jméno David. No jasně, David se jmenuje. Opsala jsem si číslo a běžela k sobě do pokoje. Nejraději bych zavolala teď hned, ale bylo už dost pozdě. Musela jsem to vydržet do druhého dne.

Ráno jsem se vzbudila a šla jako vždy do školy. Všechno bylo stejné, ale mně se přeci jen zdál tenhle den něčím jiný. Vždyť dneska možná uslyším svého tátu. Bude mě vůbec chtít poznat? Co když mě ani nevyslechne a nebo nezvedne telefon ? V hlavě se mi honilo spoustu otázek a scénářů, jak by to mohlo dopadnout. Přemýšlela jsem o tom celý den ve škole a nemohla jsem se dočkat, až budu konečně doma. Naštěstí nám dnes odpadly nějaké hodiny, takže den uběhl rychle a já jsem za chvíli stála ve svém pokoji s telefonem v ruce. A co mu vlastně řeknu ? Přemýšlela jsem dlouho. Chodila jsem po bytě a odříkávala si celý rozhovor. Nakonec jsem vytočila jeho číslo, dala si telefon k uchu a nervózně čekala na hlas, který se ozve.

„Haló? " ozvalo se asi po šestém zazvonění. Panebože, on mi to vzal. Co mám dělat ?

„Ehm..- Dobrý den tady Alex. Jsem vaše dcera." Nevěděla jsem jestli mu mám vykat nebo ne, ale nakonec jsem usoudila, že když jsem ho nikdy neviděla, bude lepší to vykání.

„Aha, no a co potřebuješ?" Zeptal se bez jakéhokoliv nadšení.

„J-já... myslela jsem... chtěla bych se s vámi poznat. Jestli by vám to nevadilo..."

„Jo, to by snad šlo. Tak přijď zítra ke mně. Je jedno v kolik, jsem doma celý den." Řekl a nadiktoval mi jeho adresu. Pak se jen rozloučil a zavěsil.

Teda, byl to vážně divný rozhovor. Asi jsem od toho čekala víc. Myslela jsem, že bude rád a on zněl tak nějak zklamaně, naštvaně... sama nevím. Snad se jen pletu a zítra to bude lepší. Uložila jsem si papírek s jeho adresou do kapsy a šla jsem spát.

3. patro, byt číslo 15. Kontrolovala jsem si ještě údaje na mém papírku, když jsem stála před panelákem. Jméno David Bayer na dveřích mě ujistilo, že jsem správně. Příjmení mi zůstalo po tátovi. Měla jsem možnost později převzít jméno Richarda, ale to bych se pak jmenovala Finnová a to se mi zrovna moc nelíbí. Přestala jsem přemýšlet nad mým jménem a raději zaklepala se zatajeným dechem na dveře. Teď se konečně dozvím, kdo je můj táta !