Dívka mých snů

8.

Další dny jsme chodili na různé výlety. Nejvíce se mi asi líbil ten, kdy jsme se šli jen tak projít lesem. Nikam jsme se nehnali a celý ten den byl takový klidný. Navíc miluju přírodu a procházka lesem se mi opravdu líbila. Život ve městě je tak, jak to říct ... špinavý. Všude samé auta, lidi, kouř ... Možná proto jsem byla zklamaná, když nastala sobota, a zítra už byl den odjezdu.

Na poslední den byla naplánovaná krátká jízda na vypůjčených kolech. Projeli jsme si okolí a pak jsme měli celý zbytek dne až do večera volno. Bylo to super si konečně pořádně odpočinout. Chvíli jsme si s Laurou i s tou holkou, Nicol, co s námi byla na pokoji povídaly. Byla vážně milá a zábavná, takže většinu času mluvila ona a my s Laurou se jen smály tomu, co říká. Tahle holka mi bude vážně chybět. Po chvíli rozhovor utichl a Nicol někam odešla. Otočila jsem se na Lauru. Měla zavřené oči a pravidelně oddechovala. Usnula. Vytáhla jsem tedy svou oblíbenou knihu a dala se do čtení.

„Lauro, vstávej!" jemně jsem zatřásla s jejím ramenem. I když jsem nechtěla, musela jsem ji vzbudit na večeři. „Ještě néé" převalila se na druhý bok a peřinu si přetáhla přes hlavu. „No tak Lauro, prosím. Dostaneš večeři" zkusila jsem ji vylákat na jídlo. Jídlo tu sice nebylo nic moc, ale zabralo to na ni. „Jíídlo, už mám vážně hlad." Zakřičela a vylezla z postele takovou rychlostí, že jsem měla problém to vůbec zaregistrovat. Musela jsem se tomu smát ještě dole u večeře.

Po jídle jsme se vrátily zpět do svého pokoje. Šly jsme se vysprchovat a připravit ke spaní. Stejně jsme neměly co jiného dělat. Převlečené do pyžama jsme si lehly do postele a povídaly si, dokud jedna z nás neusnula. Laura usnula jako první, a já nevěděla co dělat. Ještě se mi nechtělo spát. Nicol byla pořád pryč, takže jsem si neměla s kým povídat. Prý šla za nějakou svojí kamarádkou ze třídy. Jenom jsem ležela a přemýšlela. Najednou se ozvalo zaklepání.

Proč by Nicol klepala, když to je i její pokoj ? Pomyslela jsem si a opatrně jsem otevřela dveře. Nemohla jsem uvěřit tomu, kdo tam stál. Už potřetí za tenhle výlet. „Jéé, asi špatné dveře" zasmála se Emily. Poznala jsem, že je opilá. No jasně, proto tu bylo všude takové ticho. Všichni jsou někde venku a potají pijí alkohol. Z toho bude zítra pěkný průšvih.

Zaslechla jsem jak jde někdo po schodech. Učitelka. Takhle nesmí Emily vidět. Vtáhla jsem jí do dveří. Jen se na mě nechápavě podívala, ale nic neříkala. Posadila jsem ji na postel se slovy ať je ticho a šla ke dveřím. Kroky se naštěstí vzdalovaly, až nakonec nebyly slyšet vůbec. „Uff, naštěstí ji nenapadlo zajít nás zkontrolovat. Emily, už můžeš ... jít" otočila jsem se na ní. Ležela na mé posteli a tvrdě spala. Přišla jsem k ní a opatrně, abych ji nevzbudila jsem ji přikryla peřinou. Neměla jsem na to, ji vzbudit. Je nádherná i když spí. Dívala jsem se na ní. Na tváři se jí odráželo světlo z pouliční lampy, která stála přímo před oknem. Na rtech měla stále ten úsměv, který na ní tolik zbožňuji. Toužila jsem po tom lehnout si k ní a obejmout ji, být ji na blízku, políbit ji ... Místo toho jsem ji pohladila po tváři a lehla si na zem. Za chvíli jsem usnula.

Ráno mě vzbudila Laura. „Co se tu včera v noci stalo ? Proč je tu Emily, a proč ty spíš na zemi?" ptala se nechápavě. Až teď mi došlo, že to nebyl sen. Vstala jsem a všechno mě z toho ležení na zemi bolelo, ale stálo mi to za to. Emily ještě spala, tak jsem Lauře vysvětlila, co se tu večer dělo. Za chvíli se vzbudila i Nicol a odešly s Laurou do koupelny. Ještě než Laura vyšla ze dveří, otočila se na mě a mrkla "hlavně žádný hlouposti, až tu nebudu". Hodila jsem po ní polštář, ona se zasmála a zmizela. Zůstala jsem v pokoji sama se spící Emily. Pozorovala jsem ji. Najednou otevřela oči a já rychle uhla pohledem. Doufám, že si nevšimla toho, jak se na ní dívám.

„Neskutečně mě bolí hlava" zaúpěla. Pak se rozhlédla a zarazila se. „Počkat, co tu dělám ?" „Včera jsi se trochu opila a spletla jsi si dveře. Vzala jsem tě sem, aby si tě učitelka nevšimla a ty jsi mezitím usnula. Nechtěla jsem tě budit, tak jsem tě tu nechala a lehla si na zem" vysvětlila jsem jí s úsměvem. „Díky, jsi hodná. Nevím co bych dělala, kdyby mě učitelka viděla v takovém stavu. Průšvihů už mám dost a nepotřebuji další." Pak si sedla a chytla se za hlavu. Podala jsem ji lahev s vodou a sedla si vedle ní. Až do snídaně jsme si povídaly.

„Dva roky jsme spolu ve třídě, a ještě jsme se nikdy nebavily. Jak je to možné?" Na tohle jsem neměla co říct. Zvedla jsem se a šla jsem si najít kartáček na zuby. „Co vůbec to koleno" zeptala se když si všimla obvazu na mé noze. „ Dobrý, díky tobě." Zasmála se a vstala " tak to jsem ráda!" Našla jsem kartáček i pastu a šla jsem za ní ke dveřím. Před odchodem mě objala a pošeptala „ vážně ti moc děkuju, za všechno. A někdy si zase musíme popovídat, jsi vážně moc fajn, Alex." Ona si chce ještě někdy se mnou povídat. To není možné.

Pomalu se ode mne vzdálila a otevřela dveře. Podívala se na mne a s pozdravem odešla do svého pokoje. Zůstala jsem stát ještě nějakou chvíli u dveří. Co se to právě stalo ?