Dívka mých snů

9.

Po snídani jsem šli všichni zpět do svých pokojů a zabalili si věci. Ještě než jsme odjeli, dostali jsme balíček s jídlem na cestu. Seřadili jsme se u dveří, učitelka nás spočítala a pak jsme se vydali tou dlouhou cestou na nádraží. Naštěstí nebylo takové horko jako při příjezdu, takže jsme na nádraží došli bez kapek potu na čele.

Na vlak jsme čekali půl hodiny. Když konečně přijel, nastoupili jsme dovnitř a vlak se hned rozjel. S Laurou jsme našly dvě volná místa a sedly si. Naproti nám přes uličku seděla Emily s ostatními. Několikrát jsem jí nachytala, když se na mě dívala. Pokaždé, když jsem se na ní podívala, uhla pohledem a naopak. Když se podívala ona na mne, pohledem jsem uhla já. Povídala jsem si s Laurou a do toho si stíhala vyměňovat pohledy s Emily. Byla to divná cesta, ale přála jsem si, aby nikdy neskončila. Konečně jsem měla její pozornost. I když jen v podobě pohledů.

Přestoupili jsme zase na autobus, který nás vezl i cestu tam. Po nějaké době jízdy, která mi tentokrát vůbec neubíhala, zastavil řidič před naší školou, vyházel nám tašky ven a odjel. Sebrala jsem ze země svou tašku a čekala jsem, až Laura najde tu její. Společně jsme pak šly na tramvaj. Na zastávce jsem viděla Emily ještě s nějakými holkami z béčka. Nevím, kde přesně bydlí, ale myslím, že někde tady v okolí. Stejně jako já. Už několikrát jsem jí potkala v tramvaji.

Vlezly jsme dovnitř tramvaje a stouply si do zadní části. Nikde už nebylo místo k sezení. Emily nastoupila do stejného vagonu, ale byla úplně vepředu. Myslím, že si mě vůbec nevšimla.

„Tak co Emily, povídaly jste si dnes ráno?" ptala se Laura se zájmem. „Jo, celou dobu co jsi byla pryč. Dokonce mě i objala, než odešla do svého pokoje. Bylo to vážně úžasný!" usmála jsem se při té vzpomínce. Za chvíli ale vystřídal můj úsměv smutek. „Stejně si myslím, že se to zase vrátí do normálu a ona si mě ani nevšimne."  „Nesmíš to vidět tak černě. Já jsem si taky myslela, že bych Michaela nikdy nemohla mít. A podívej, teď spolu chodíme." Tahle útěcha mi teda moc nepomohla. Co na to říct, má prostě větší štěstí než já.

Blížila se zastávka, kdy měla Laura vystoupit. Objala mě na rozloučenou. Ještě než odešla, řekla : „ Nebuď z toho smutná, určitě to dopadne dobře." „Hmm. Tak zítra ve škole." Odešla a já zůstala na chvíli sama.

„Ahoj, můžu k tobě?" Slyšela jsem za sebou a ucítila dotek na mém rameni. Už zase jsem se jí neskutečně lekla. Dělá mi to ta holka schválně ?

„Jo, jasně. Potřebuješ něco?"

„Ne! Přece jsem ti slíbila, že si ještě někdy popovídáme. Tak proč ne třeba teď?"

„Máš pravdu. Jen jsem si nemyslela, že to myslíš vážně." 

"Já si nikdy nedělám z ničeho srandu!" řekla a snažila se udržet na svém obličeji vážnou tvář. Pak ale vybuchla smíchy. Musela jsem se jí smát.

"Dělám si srandu. Ale to co jsem ti řekla jsem opravdu vážně myslela. Kde vůbec bydlíš? Někde tady ?" zajímala se.

„Jo, ještě tři zastávky a budu vystupovat."

„Tak já tě doprovodím, chceš?" Ona mě chce doprovodit domů. Připadala jsem si jako ve snu.

„Jestli nikam nespěcháš." Odpověděla jsem klidně, zatímco uvnitř mě to křičelo : JASNĚ ŽE CHCI.

„Vůbec ne. Mám spoustu času."

Povídaly jsme si celou cestu a pak se ještě na čtvrt hodiny zastavily u nás před bytem. Bylo to skvělý. Dalo se s ní povídat úplně o všem, a vůbec se nechovala tak, jako ve škole. Nechápu, proč se tam chová tak moc jinak. Většinou mluvila ona a já jen omámeně poslouchala. Dozvěděla jsem se o ní spoustu věcí. Třeba to, že miluje přírodu, stejně jako já. Její nejoblíbenější květina je růže. Bydlí, kousek. Tři zastávky ode mě, což jsem třeba vůbec nevěděla. Celou dobu jsme si tak blízko a poznáváme se až teď.

„Promiň, už musím jít." přerušila jsem jí. Udělala jsem to nerada. Nejradši bych tady stála klidně do druhého dne a neustále bych poslouchala její hlas, ale doma na mě čekali. Navíc se mi nutně chtělo na záchod.

„Dobře, tak zítra ve škole. Ahoj. A někdy si určitě zase pokecáme."

„Fajn, budu s tím počítat." Zasmála jsem se. Než zmizela za rohem, zamávala mi a já jí mávnutí oplatila.

Pořád nedokážu uvěřit, že jeden výlet dokázal všechno tak změnit.

Doma jsem se přivítala s mámou i Richardem. Zatím se zdálo, že je doma vše v pohodě, tak snad to nějakou chvíli vydrží. Popravdě, i kdyby to v pohodě nebylo, náladu by mi to zkazit nedokázalo. Celý den jsem doslova zářila. Všimla si toho dokonce i máma.

„Stalo se něco? Jsi taková jiná. Usměvavá ... sluší ti to tak" řekla, když za mnou přišla do pokoje. „Všechno v pohodě, jen mám dobrou náladu" věnovala jsem jí úsměv a pokračovala ve vybalování. Myslela jsem, že odejde, ale moje odpověď jí nestačila. Z nějakého důvodu chtěla zjistit příčinu mého nezvyklého chování. „ Už vím. Jsi zamilovaná. Na výletě jsi se seznámila s nějakým klukem a teď ho nemůžeš dostat z hlavy. Já věděla, že to jednou přijde" radovala se.

Abych vysvětlila tu poslední větu. Za chvíli mi sice bude už osmnáct, ale nikdy jsem ještě s nikým nechodila. Neměla jsem ani žádnou dětskou lásku a ani tu školní jako ostatní holky v mém věku. Prostě nic. Mámě to samozřejmě přišlo divný a pořád se mě ptala na kluky. Vždycky jsem jí odbyla větou, že nikoho nemám a ani nechci. Pak už se přestala ptát úplně. Nevěděla jsem, že to bere až tak moc vážně, jak se teď ukázalo.

„Musím tě zklamat. Žádná láska se nekoná a ani se nejedná o žádného kluka." Mohla jsem jí říct o co jde, ale nebyla jsem ještě připravená na to, povědět ji pravdu.

„Aha. To nevadí. Neboj, někde na tebe určitě někdo čeká, jsi přece moje hezká holka, ne?" začala mě uklidňovat a vypadala trochu zklamaně. „Já se nebojím, ty jsi ta, co tu blázní" řekla jsem. Doufám, že mi zase nezačne dělat dlouhou přednášku o tom, jak si jednou určitě někoho najdu a budu žít šťastný život. Naštěstí se tak nestalo. Místo toho došla ke dveřím, ve kterých se zastavila. „Mám tě ráda." „Já tebe taky mami" usmála jsem se na ní a ona odešla. Kdyby jen věděla, že se její dceři líbí holky. Měla by mě pořád ráda?