Sériový Vrah [FF Evan Peters, Finn Wittrock]

14. Je zpátky?

Deprese byly čím dál víc intenzivnější. Věděla jsem že miluju Finna ale zároveň i Evana.
Neviděla jsem ho od...
Znovu jsem plakala. Ležela jsem ve vaně, obklopovala me voda.
Finna už skoro nevídám. Ze začátku to byl idilický vztah. Po pár měsících se ale začal bortit.
Domu už nechodil, byla jsem zase sama. Jen já a můj zlomený duch..
Víc a víc jsem se uzavírala do sebe.
Vyšla jsem z vany, v osušce jsem si sedla na okno a plakala.
Koukala jsem na lidi. Každý z nich měl svůj příběh, stejně jako já.
Můj pohled se upoutal na mladíka ve vytahaném svetru. Měl čepici, ale já jsem věděla kdo to je. Co tu sakra dělal?
Panikařila jsem. Otevřela jsem okno a zakřičela: EVANE!
Zastavil se, pak se pomalu otočil.
Byl to ON! Byl tak blízko!
Vyběhla jsem před barák. Jen v osušce.
Stál tak ale Evan kterého jsem neznala. Vyhublí, červené oči.
Přišla jsem k němu blíž. Pohladila ho po vychrtlé tváři a do očí se mi nahrnuly slzy.
"Co se stalo?" Plakala jsem.
Chytil mojí ruku a z očí mu tekly proudy slz. Usmál se. "Hledal jsem tě, celé měsíce."
Padli jsme si do náručí a oba plakali. Byl zpátky.
Chytla jsem ho za ruku a odvedla do bytu.
Šťastná jsem otevřela a stál tak Finn.
Byl naštvaný a vypadal že má problém.
"Když se dlouho neukážu přitáhneš si sem tuhle smažku? Myslel jsem že miluješ mě! Řekla si mi to!" Křičel. Teď už nebyl naštvaný, zuřil.
V obličeji byl rudý. Namířil na Evana pistol.
"NE!" Ječela jsem.
"Dáš přednost tomuhle předemnou? U mně si skončila, chudinko."
Práskl dveřma a byl pryč.
Evan je na mně podíval, byl očividně zmatený.
Ale nic neřekl.
Na tváři měl spoustu ran, některé ještě krvácely.
"Sedni si, ošetřím ti to." Pobídla jsem ho a on souhlasil.
Koukala jsem mu do hnědých očí, byla v nich bolest a strach.
Sykl. "To bolelo." Usmál se.
"Promiň, chceš se jít umýt?" Kývl.
Ukázala jsem mu kde to je. Dala jsem mu i nějaké věci co tu nechal Finn.

Seděla jsem znovu na okně, přemýšlela jsem o tom kde by mohl být. Kam odešel? Bez věcí..neměl nic.
Z mého snění mě vytrhlo otevírání dveří.
Měl mokré vlasy které mu padaly do očí. Třičko Finna na něm vyselo. Až tak byl hubený.
Ale připomělo mi to staré časy. Kdy jsem byla jen on a já. Zamilovaní blázni.

Sedl si a koukal na mě. "Vypadáš jinak, silnější." Stále pohledem neuhnul.
"Evane, co se stalo?" V hlase mi byla slyšet nejistota.
"Ten dům do kterého si přišla byl dům toho vraha. Zrovna nebyl doma, měla si neuvěřitelné štěstí, ta žena byla jeho matka.
Znásilňovala nás, i on." Teď už plakal a já s ním. "Každý den jsme museli brát drogy, byl tu jediný způsob jak nás udržet klidné.
Když nějaký chlapec nevydržel a drogám podlehl, ukončil to s ním.
Říkal tomu očista. Narval mu ještě zaživa flašku od vína do zadku. Pak ho odhodil v lese a hledal si nového chlapce.
Žil jsem tam dlouho a získal si jeho důvěru. Když mi dovolil jít koupit drogy utekl jsem a od té doby tě hledám Deniko." Vydechl a koukal do země. "Vzpomínky na nás mě držely při životě, zachránila si mi život."