Sériový Vrah [FF Evan Peters, Finn Wittrock]

11.

Můj vnitřní hlas mi říkal ať to nedělám, já byla rozhodnuta. Bez zaváhání jsem ho polibila. Chvilku mu trvalo zjistit co se vlastně děje. Pak se ale přidal.
Nepřekvapilo me ze nebyl lepší než Evan. Ale konečně jsem po dvou letech cítila něco jiného než smutek.
Pomalu jsem si začala uvědomovat co dělám. Hlavou mi proběhla myšlenka, je možné byt zamilovaná do dvou mužů zároveň?
Koukali jsme si hluboko do oči, byl zmatený. Byt na jeho místě byla bych více než zmatená.

Za námi se ozvala ohlusujici rána. Pak už jen tma a ticho.

---------------

"Slečno?, jste v pořádku?"
Pomalu jsem začala nabírat vědomi. Všechno jsem měla rozmazane a uši zalehle.
"Co se stalo?" Ta věta me stala tolik sil ze jsem se nemohla zvednout.
"Někdo odpálil květinarstvi."
Srdce se mi zastavilo. Jak se to jen mohlo stát? A proč zrovna květinarstvi? V me hlavě prodalo nespočet nezodpovězených otázek.

Pak mi něco došlo..kde je sakra Finn. Nevěděla jsem co dělat plakala jsem a křičela. Par metru odemne ležel muž. Černé vlasy a oblek. "To snad ne." Na rtech mi uvízlo tolik smutku.
Rozběhla jsem se k němu. Ležel tváři k zemi. Otočila jsem ho.
Nebyl to on. "Díky bohu." Vzhledem k tomu ze jsem pravé viděla mrtvolu to byla zvláštní reakce.
Napadlo me ze bych se měla zeptat záchranářů.
"Pane? Nevíte něco o chlapci jménem Finn Wittrock?"
"Jo, před 20 minutama ho odvezli do nemocnice. Měl zlomena zebra a nohu, pořad křičel něčí jméno. Dali mu prášky na uklidnění."
Nepodekovala jsem jen jsem utíkala abych byla u Finna co nejdřív.

"Finn Wittrock." Zakřičela jsem na ženu na recepci."
Bylo ji očividně všechno jedno. Nohy na stole, zvikala a ve vlasech měla sportu sponek a gumycek. V te chvíli mi přišla odporná.
"Druhy patro." Řekla a ani se na me nepodívala.
Utíkala jsem co mi nohy stačili a konečně jsem tam byla.
Ležel nehybné na posteli. Kolem sebe spoustu přístrojů. "Proboha." Vydechla jsem.
Na obličeji měl spoustu šrámů.
Sedla jsem si vedle něho. Chytla ho za ruku a začala se modlit.
Nikdy jsem se nemodlila, ale nic jiného jsem dělat nemohla.
Plakala jsem a modlila se aby to přežil.
"Prosím probud se, mluv se mou." Septala jsem a plakala.
Sedla jsem si na židli. Kolena pritiskla k hrudi. Můj vlastní pláč me úkolíbal a já usnula.

Byla tma. Chvíli jsem nevěděla kde jsem.
"Jak je možný ze si me tam rychle našla." Slyšela jsem slabý hlas.
"Finne! Ty žiješ!"
Proč by taky nežil, měl jen par zlomených kosti.
Byla jsem ale tak moc rada, chtěla jsem ho obejmout ale uvědomila jsem si jakou bolest by mi způsobilo.
On zvedl ruku a pohladil me po vlasech.
"Jsem rad ze tu se mnou si. Nikoho jiného nemám. Jen tebe, miluju te."
A v tom jsem si uvědomila ze já jeho ne. Brala jsem ho jako nejlepšího kamaráda. Ne jako milence.
Jen jsem se na něho usmala a on znovu usnul. Byla jsem z toho špatná. Co mu mam říct až se probudí....zvonu jsem se rozplakala.