Sériový Vrah [FF Evan Peters, Finn Wittrock]

15.

Leželi jsme vedle sebe v postely. Evan mi hladil vlasy a já mu ležela na hrudi. Vnímala jsem každý úder jeho srdce. Cítila jsem se jako před lety, bylo to kouzelný.
Slova nebyly potřeba. Vnímali jsme se navzájem a to stačilo.
"Děkuju." Vydechl.
Zarazila jsem se. "Za co?" "Za to že si na mě nezapomněla."
Vzhlídla jsem k němu a usmála se. "Nikdy bych na tebe nezapomněla."

Stála jsem v koupelně u zrcadla, koukala na svou zuboženou tvář. Byla jsem slabá...
Napustila jsem vanu lehla si do ní a nechala vody stékat po mém vyhublém těle.
Jizvy na zápěstích a stehnech nezmyzely ani po třech letech.
Ponořila jsem celou hlavu pod hladinu a užívala si ticha.
Plakala jsem, nad sebou. Nad tím co se ze mě stalo.
Co jsem teď za člověka.
Dveře se pomalu otevřely a stál tam Evan. Oči měl rudě zbarvené. Taky plakal.
Stál ve dveřích a jen na mě koukal.
Pak se přiblížil klekl si a utřel mi slzy. "Musíme být silní. Spolu to zvládneme."
Políbil mě. Bylo to co jsem potřebovala. Jeho rty byly měkké.
Čekala jsme na tuhle chvíly tak dlouho.

"Řekni mi jak si se tam dostal?"
Leželi jsme vedle sebe v posteli. On se na mě podíval a odhodil si vlasy z obličeje.
"Byla to sobota, s kamarádama jsem byli na párty. Pak jsme se ale pohádali a já šel pryč. Nevím kam..hlavně pryč. Došel jsem k opuštěné silnici kde jsem se rozhodl stopovat. Zastavil mi muž, vypadal mile a tak jsem nastoupil. Dal mi pivo, samozřejmě jsem neodmítl. Ale začal jsem se cítil malátný. Usnul jsem a probudil se v malé, páchnoucí místnosti bez oken.
Střídalo se na mě spoustu lidi, znásilňovali mě a mučili. Ženy i muži.
Když jsem je přestal bavit, odnesli mě do jiné místnosti. Bylo nás tam několik.."
"Díkybohu že si to zvládl." Řekla jsem a dala mu pusu na nos.
Dlouho jsme mlčeli.
"Byl jsem u tebe doma. Deniko, tvoje matka se předávkovala po tom co si odešla. Už neměla důvod žít."
Před očila se mi setmělo. Nikdy se o mě nestarala, ale jednou je to matka a tou zůstane.
Stiskla jsem Evana. Bolelo mě to.
Odešla a já to ani nevěděla.
"Neplakej, už je jí dobře..napsala dopis Deniko."
"Kde je?" Křičela jsem.
Zvedl se a odešel ke skříni ze které vytáhl malý zmuchlaný papírek a podal mi ho. Pak odešel.
"On to nechtěl udělat, je jiný. Třeba to jednou pochopíš. Jednou ho možná i poznáš. Si jeho jediné dítě. Má odpovědě na tvoje otázky."
Stálo v dopise.
Co to má sakra znamenat? Nikdy jsem ho nepoznala..nevím kdo to je.
"Co to má sakra znamenat!" Zalečela jsem.
Do místnosti vběhnul Evan.
"Nevím, našel jsem to na tvé posteli."
Objímal mě.
"Moje poslední vzpomínka na něj byla když matku surově zbil. Pak odešel a nikdy jsem ho neviděla."
MÁ ODPOVĚDĚ NA TVOJE OTÁZKY.
Opakovala jsem si tu větu pořád dokola.
Najdu ho. Mám na něj spoustu otázek.
"Evane? Najdeme ho!"