Sériový Vrah [FF Evan Peters, Finn Wittrock]

16.

Seděli jsme v autě a mlčeli, nechtěla jsem mluvit. Jen jsem přemýšlela.
Co když už nežije? Hodně pil. Bylo by to víc než pravděpodobný. Myšlenky na něj mě děsily, ve svých představách jsem ho viděla jako zloducha, černou postavu, ubližující všemu co má rád.

[flashback]
Sluníčko pálilo do zad, seděla jsem na houpačce a koukala do lesa. Od malička mě les fascinoval.
"Je nádherný, viď zlatíčko? Je v něm tolik života a krásy. Škoda že ho lidi ničí." Povzdechl si otec.
Sklopila jsem hlavu na znamení toho že po včerejšku si nechci povídat.
"Promiň mi to, víš jaký jsem když se napiju. Ujelo mi to. Tvoje matka mě nemá co osočovat, nejsem malý děcko sakra!"
Praštil pěstí do stromu.
Instinktovně jsem si shovala hlavu, očekávala jsem ránu.
Nebylo by to poprvé co by mě praštil.
"Máma kvůli tobě nemohla dýchat. Prorazil si jí plíci." Řekla jsem naštvaným tónem.
Vztáhl na mě ruku. "Nemluv semnou jako s kamarádem parchante."
Utekla jsem do lesa. Shovala se za strom a čekala do noci až táta odejde pryč.

[end flashback]

"Třeba už se vzchopil. Možná mu došlo co udělal. Třeba..."
Evan mě chytil za ruku a stiskl. "Třeba." Vydechl.
Cesta byla dlouhá a únavná, zjistili jsme že se můj otec pohybuje mezi hospodami a spí pod mostem.
Až tak hluboko ten zoufalec klesl.
Zastavili jsme a já viděla lidi co nenávidí svůj život, přežívají a pomalu umírají.
"Drž se mě, aby se ti něco nestalo." Křikl na mě Evan.
Čím dál jsme šli tím víc mi bylo špatně, cítila jsem se vzduchu smrt.
Pokřikovali na nás a pohazovali odpadky.
Prosili a škemrali za trochu jídla. Pořádně jsem stiskla Evanovu ruku. Tak moc jsem se bála, žaludek mi dělal kotrmelce a já to nemohla zastavit.
Pozvracela jsem se před starou zapáchající popelnicí. To zoufalství, lidi co potřebují pomoc. Plakala jsem.
"Neplakej, bude to dobrý." Objala jsem Evana, bez něho bych byla stracená.
Cítila jsem všechny ty pohledy, byli jsme novou akrakcí v zemi smutku a beznaděje.
Ucítila jsem jak mi k zádům někdo přiložil nůž. Byl ostrý, jeden špatný pohyb by mi ho zabodl hluboko do žaludku. Kolena se mi podlomila a zalil mě studený pot. Oba jsme si klekli.
"Dej mi všechno co máš kočičko." Jeho dech smrděl prázdným žaludkem a cigaretami.
"Nic nemáme!" Hlesla jsem, v hlase mi byl slyšet strach.
"Chci auto, peníze, šperky a tebe." Zasmál se.
Celé tělo se mi třáslo.
"Nebo taky tvýho kamarádíčka podříznu."
Přiložil Evanovi nůž na krk a já viděla bolest v jeho očích, po krku mi stékala krev.
"Ne! Počkat!" Zakřičela jsem.
Přistoupil k nám další muž s pistolí v ruce.
Slyšela jsem výstřel a celý svět se mi spomalil, viděla jsem usměv toho muže a Evanovo překvapení.
Jak padá k zemi a z hlavy mu teče krev. Byl mrtví.
Padala jsem k zemi, s křičela. Byla to nejhorší bolest kterou jsem kdy cítila. Jako by se mi srdce trhalo na miliony kousků a já pomalu umírala.
"Toho nepotřebujeme, ale pěknou holku jsme tu neměli dlouho." Řekl muž s pistolí.
Už mi bylo jedno co mi udělají, stratila jsem to jediné na čem mi záleželo.
Narovnala jsem se a znovu ucítila nůž v zádech.
Na ničem mi nezáleželo, pomalu jsem se sklaněla dozadu a cítila jak nůž projíždí mými orgány.
Byla mi zima ale cítila jsem se svobodná.
Poslední co jsem slyšela bylo zakletí z jednoho těch mužů.

Viděla jsem své tělo, koukala jsem na něj z výšky. Nic už mě netížilo, bylo to jako vysvodození.
Cítila jsem jak mě někdo chytl za ruku. Evan, byl nádherný. Čistý a jeho výraz v obličeji byl spokojený.
Usmáli jsem se na sebe a odešli do světla. To bylo to poslední co si pamatuju.
Po životě plném bolesti a smutku přijde něco na co všichni čekáme.
KLID.

A tímto bych příběh chtěla ukončit. Nemám ráda dlouhé příběhy a tak jsem se rozhodla ukončit to takhle. Moc děkuju všem co si příběh přečetli ❤️
Mám rozepsaný další, takže se můžete těšit na nové příběhy.❤️