Without Future [Justin Bieber]

1. kapitola

Proč nemohu mít alespoň jednoho člověka, který by mě miloval. Nebo alespoň nelitoval a choval by se ke mě, jako k normálnímu člověku, který je - normální - živý. Bojím se, že tu po mě nic nezbyde. Vzpomínky. Láska. Fotky. Rodina. Mají rodiče vůbec ještě moje fotky? Věří, že budu zdravá? V peněžence mají fotky mých sestřenic, ale moje ne. Co když zapomínají už teď? Asi se to má stát. 

,,Ehm? Slečno neruším?'' Ozval se hlas mého ošetřovacího lékaře.

,,Samozřejmě, že ne,'' snažila jsem se o úsměv. Když sem jde musí jít o něco vážného. 

,,Víte slečno..'' 

,,Já umírám. Je to pravda? Za pár dní zemřu?'' V tu chvíli jsem si přála jenom jedno. Aby mi řekl, že to vše pomohlo a jsem čistá. 

Doktor si povzdechl a dál mlčel. Takže je to pravda. Rodiče ke mě chodili málo. Už jsem zapomněla jejich obličeje. Nevím nic o nich. Zapomněla jsem, jak vypadal můj pokoj. Zapomněla jsem, jak vypadalo vše, co jsem kdysy měla. Musela jsem se vzdát školy, kamarádů. 

,,Vaši rodiče se odstěhovali. Nevíme kam. Což znamená, že..'' 

,,Prosím?! Takže mi nikdo nebude platit nemocnici?! Bože..budu umírat, jako bezdomovec..'' Už jsem neměla slzy. Neměla jsem naději. Neměla jsem právě vůbec nic. Chtěla jsem okamžitě zemřít. 

,,Zaplatím vám vše na tři týdny, ale na déle nemohu. A chtěl jsem vm ještě říct, že zítra budete mít nového spolubydlícího,'' povzdechl si a sedl si na židly. 

Právě jsem si uvědomila, že on je moje rodina. Lidé v nemocnici jsou moje rodina. Otec matka zdrhli. Proč? Udělala jsem něco? Jsem něčím špatná? 

,,Další dívka, co za chvíli zemře?'' 

,,Nemohu říct, omlouvám se. Teď musím za dalšímy pacienty. Tak se mějte slečno,'' naposledy se usmál a odešel. 

***

Dnes mám narozeniny. Jsem sama na pokoji a dívám se z okna. Tohle je jako vězení. Bolest mě užírá zevnitř a nevím, co mám dělat. Vytáhla jsem žiletku ze šuplíku. Bude krásný náhrobek ano. Na své narozeniny budu pod kytkama. Nechci tohle dál snášet. Nemůžu. Bolí to. Strašně. Najednou jsem uslyšela někoho za dveřmi. Rychle jsem schovala žiletku. Za co?! Nekdo vešel společně z nějakým klukem na vozíku. Můj nový spolubydlící je kluk? A na vozíku?! Doufám, že ne. 

,,Dobré ráno slečno, tohle je váš nový spolubydlící. Určitě se samy seznámíte. My mu pouze pomůžeme do postele.'' Tato věta mě upřesnila v mém mínění, že je ochrnutý. Sledovala jsem jeho utrpení. Všechno ho strašně bolelo. Zahlédla jsem jednu ruku. Měl ji popálenou. Nebo spíše dříve ji měl popálenou a teď má velkou jizvu. Za pár minut jsme zůstali samy. 

,,Ehm..ahoj, já jsem .. jsem Corrine,'' začala jsem mluvit francouzky, protože jsem francouzka. To je samozřejmost. 

,,Oh..Do you speak english?'' Nerozumněla jsem mu ani slovo. Je to angličan. Skvěle. Rovnou mi sem mohli dát tatara. Je to to samé. Neumím cizí jazyky. 

,,Mluvíš francouzky?'' Optala jsem se ho, protože jinak by tohle bylo peklo. A to teprve bude jetli neumí francouzky. 

,,Já umět trošku francouzky,'' snažil se nahodit úsměv. 

,,Dobře. Já se jmenuju Corrine. A ty jsi? Jak se jmenuje ty?'' Připadala jsem si, jako debil. Mluvím s klukem, který mluvý blbě francouzky. 

,,Já se jmenuju ..''

Omlouvám se za chyby. Doufám, že se začátek bude líbit. Doufám, že si nemyslíte, že bude Justin v téhle povídce pedofil..i když to není špatný nápad tak to jsem okamžitě zvrhla. Mimochodem teď je Corrine 14 let ok ? :D :D :D .. Děkuji za každé ''Vote'' za každý '' Komentář. Děkuji moc, že si toto vůbec přečtete :) .. Michelle.xx