Poznáte ten pocit, když vás zabíjí bolest? Když jste ze všeho na dně? Nikdo tento pocit nepozná, dokud nemá rakovinu. Lidi, co říkají, že to dál nejde nepoznali lidi, jako my. My jsme lidi, co věří v lepší konce. Pro nás jsou deprese pouze pro naše blízké. Co budou dělat až tady nebudeme? Toť otázka. Bolestivá otázka.
Jmenuji se Corrine. Jsem rozená francouzka. Je mi pouhých třináct let. Mým ninějším bydlištěm je nemocnice v Paříži. A to důležité - jak pro koho - mám rakovinu. Každý den plný vyšetření. Pozorování. Bolesti. Poznáte ten pocit? Jsem tady už pět let. Za ty roky jsem neměla jenom jednu kamarádku. Zemřela na AIDS. Poznáte stále ten pocit dvojí bolesti? Neměla jsem čas na to poslouchat písně. Dívat se na televizy. Mít mobil, kamarádky, počítač, facebook, e-mail. Nebo cokoli jiného. Jsem prostě - jak někteří říkají - splodina společnosti. Někdy, když jdu ven na vycházky se na mě sestřičky a všichni na mě dívají. Bolí to. Strašně. Nejen pocitově, ale i vevnitř mě. Brzy zemřu. Cítím to. Chemoterapie nepomáhají. Doktoři říkají, že to bude v pořádku, ale já musím vědět, jak se cítím. Pět let jsem tady. Kdyby to bylo v pořádku nejsem tady tam dlouho. Nebo ano? Ne!
,,Corrine. Pojď. Jdeme na vyšetření.'' sestřičky, které mě litují. Proč? Za co?
,,Ano. Jistě už jdu,'' odpověděla jsem zdvořile a pomalu se s velkými bolestmi zvedala z postele.
***
Ležím v přístroji na mozek. Hlava mě z toho třeští. Bolest mi uchrnuje končetiny. Za co? Udělala jsem něco špatně?
ČTEŠ
Without Future [Justin Bieber]
Fiksi PenggemarNěkdy si myslíme, že je smrt pro nás štěstím. Ale když si uvědomíme, že osoba, kterou ztratíme je naše štěstí, tak se smrti bojíme. Ležet v nemocnici a být, jako na jehlách, že se nemusíte druhý den probudit je strašný pocit. Corrine je obyčejná dív...