Without Future [Justin Bieber]

13. kapitola - přece mě jen tak neopustíš

Ráda bych upozornila, že na tuhle část byste si měli pustit nějakou hodně smutnou písničku :) Nebudu vybírat jakou, protože každý má jiný styl. Já jsem jí psala při : Zack Hemsey – The way (instrumental). Doufám, že se vám díl bude líbit, protože mě se líbí hodně. :3 jsem s ním spokojená. Tak budu doufat, že i vy. Pěkné čtení:)

Je ještě něco horšího než nechat jednu osobu na které vám záleží jen tak? Opustil jsem jí, když to nejvíc potřebovala. Nechal jsem jí jen tak. Mohl jsem třeba udělat víc, mohl jsem něco udělat proto, aby se to nestalo. Umřela? Sám nevím, nikdo mi nic neřekl. Můj pohled spočinul na něčem čemu říkají kapačka. Poté se můj pohled přemístil na okno. Sledoval jsem oblohu, která byla bílá, jako stěna v nemocničním pokoji. Slzy mi stékali po tvářích. Nemohl jsem to vydržet, musím jí vidět, nesmím jí opustit. Nesmím. Ani kdyby mě to stálo život. Nesmím dovolit, aby naše cesty rozdělila smrt. Jednou nám je dal někdo dohromady a tak nemá už v popisu práce nás rozdělit. V mém těle se převalil pocit smutku a bolesti. Rychle jsem vstal a serval ze sebe všechno, co na mě připevnili. Vyběhl jsem z pokoje s rozhodnutím, že jí najdu.

,,Kde je Corrine!‘‘ vykřikl jsem po první sestřičce. Ta se na mě podívala, jako na blázna. Ztrácím snad rozum?

,,Kde je?!‘‘ Vykřikl jsem znovu z paniky a se slzami v očích.

,,Pane, v klidu. Běžte zpět na svůj pokoj a upokojte se,‘‘ řekla mile s úsměvem.

,,Ne! Já ji chci vidět teď hned!‘‘ znovu jsem na ní vykřikl a rozbrečel se.

,,No tak dobrá, ale klid,‘‘ znovu se nadějně usmála a já jí následoval chodbou.

Přiblížili jsme se k nějakým dveřím. Sestřička se rozhlédla. Mohlo jí být tolik, co mě. Možná jenom o pár let víc. Vešli jsme dovnitř a já hned uviděl jí. Ležela na posteli a všude byli přístroje. Byl to strašný pohled. Chtělo se mi umřít. Chtěl jsem křičet a rozbíjet věci. Dal jsem svou ruku na sklo a moje slzy pomalu, ale jistě stékali po tvářích. Ležela na bíle povlečené posteli a její pleť měla stejnou barvu. Nehýbala se a měla zavřené oči. Přístroj vedle ní vydával známé zvuky. Píp, píp, píp. Pohled na ní v tomhle stavu mě uzemnil. Nikdy jsem si nemyslel, že se mi něco takového stane, že se zamiluji. Pořád jsem se na ní díval a nic neříkal. Můj výraz, moje gesta všechno vysvětlovali. Popotáhl jsem a vzlykl. Potom, co jsme spolu zažili to nemůže tak skončit. Moc toho nebylo, ale právě proto si toho tolik vážím. Nebyl jsem na ní moc milý, ale doufám, že mi za to odpustí. Doufám, že se uzdraví a bude zase semnou. Bude semnou zase sdílet strach z bouřek. Nemohl jsem snést ten pohled na ní. Chci jí mít v náruči a pevně jí držet. Nepustil bych jí už nikdy.

,,Chcete za ní?‘‘ zeptala se mě po velké chvíli ticha sestřička. Ani jsem si nevšiml, že tady je.

,,A-ano..‘‘ řekl jsem koktavým vzlykavým hlasem.

Podala mi nějaké věci, které jsem si na sebe oblékl a šel jsem pomalu za ní. Byl jsem u ní tak blízko. Obličej jsem měl celý mokrý od slz a na něm roušku. Sestra šla semnou, abych asi zase něco neudělal. Chytl jsem jí za ruku a díval se na její obličej. Ten pohled na ní mě ranil a bodal hluboko do srdce. Bylo to jako tisíce nožů.

,,Pomalu umírá. Vím, že to není nic pozitivního, ale..‘‘

,,Už mi nic neříkejte..‘‘

Uzemnil jsem sestřičku. Nemohl jsem unést ty slova, která nesou, že zemře. Vždycky je naděje. Ale pokud zemře. Pomstím se. Její smrt mě zničí. Bude ze mě zvíře. Co bez ní budu dělat?

,,Ona neumře, vy jí musíte zachránit!‘‘ vyštěkl jsem po sestřičce.

,,Chtěla bych, ale ..‘‘

,,Žádný ale! Ona musí žít přece!‘‘ křičel jsem na ní i když za nic nemohla. Nemohl jsem unést jenom to, že by umřela.

,,Dnes nebo zítra zemře..‘‘ ukápla slza té sestřičce. Ztuhl jsem na místě, zastavil se v pohybu a nemohl věřit svým uším. Opravdu to řekla?! Pustil jsem Corrine ruku a uhodil ji.

,,Tohle už nikdy, opakuju NIKDY neřekneš!‘‘ Můj hlas se odrážel od stěn. Nikdy jsem ženu neuhodil a proč teď ano? Otočil jsem se a začal mluvit na Corrine. S nadějí, že mě uslyší a odpustí mi.

,,Corrine, jestli mě slyšíš, prosím odpusť mi. Nechtěl jsem. Já-já se jenom bál se zamilovat. Zamiloval jsem se do tebe. Teď už to vím, ale už je asi pozdě. Nesmíš to vzdát! Nesmíš! Bojuj, přece nemůžeš takhle umřít. Nemůžeš mě tu nechat!‘‘ rozbrečel jsem se při těch slovech.

Corrine’s POV:

 

,,Corrine, jestli mě slyšíš, prosím odpusť mi. Nechtěl jsem. Já-já se jenom bál se zamilovat. Zamiloval jsem se do tebe. Teď už to vím, ale už je asi pozdě. Nesmíš to vzdát! Nesmíš! Bojuj, přece nemůžeš takhle umřít. Nemůžeš mě tu nechat!‘‘

Uslyšela jsem slova a ten hlas. Dala jsem všechnu sílu do jedné věty. Bolest jsem přemohla a promluvila poslední větu.

 

,,Miluju tě Justine.‘‘

 

Poslední věta po které jsem uviděla známe světlo na konci tmy. Pochopila jsem.

Justin’s POV:

 

,,Já tebe taky! Corrine, prosím neumírej!‘‘ klekl jsem si u její postele a začal brečet. Neskutečně jsem křičel. Takovou bolest, co mi ten zvuk způsobil. Pííííííííp. Píchlo mě u srdce. Políbil jsem její ruku a postavil se. Přiložil jsem svoje rty na ty její, které vyslovili ty slova. Utřel jsem si slzy a odcházel. Vypadalo to, že mi na ní nezáleží, ale záleželo a moc. Všichni doktoři běžel směr ten pokoj. Vyšel jsem sám. Všichni okolo mě běželi strašně rychle a já šel pomalu. Mé tělo zalil smutek, bolest. Zhluboka jsem se nadechl. Byl jsem rozhodnutý udělat jedno. Pro Corrine bych udělal všechno. Vyšel jsem z nemocnice a nastoupil do auta. Vyjel jsem od nemocnice. Byl jsem rozhodnutý vypálit všechny nemocnice, aby lidé umírali stejně jako zemřela ona. Bouchl jsem do volantu a zrychlil na dvě stě. Nezajímám se o to kolik jedu. Je mi to jedno. I kdybych se zabil.

 

Doufám, že nejste smutní, že jsem zabila Corrine. :( Pořád to ale není konec. Tohle je teprve začátek. Co si myslíte, že Justin udělá a myslíte si, že Corrine umřela i když se jí zkoušeli doktoři nahodit? :)

Komentujte, hvězdičkujte, sdílejte :3

 

Thanks<3