Podvol se mi! (Loki ff)

Epilog

O 3 roky později...

Jsem zavřená mezi čtyřmi šedými zdmi, a jediné co chci je dostat se odsud. Jinými slovy vám představuji svoji kancelář. Snad nikdo nemá rád svoji práci, ale já ji přímo nenávidím. Totiž, co úžasného je na tom, pracovat jako řadový úředník v pojišťovně? Přesně tak, vůbec nic.

Pracovní doba je dlouhá a peněz je málo, ale nemám na výběr. Málokde přijmou svobodnou matku s nedokončenou vysokou školou. Často si říkám, že to snad vzdám, ale pak si vzpomenu, že jsem zvládla horší věci, mnohem horší.

Očima jsem hypnotizovala ručičky hodin a snažila se je silou vůle popohnat, aby už konečně odbily půl pátou. Přišlo mi to jako nekonečná doba. Ale i přes to jsem se dočkala a konec směny byl tu. Hned minutu po půle už každý vyšel ze své kanceláře a hrnul se s novou energií domů.

*

Zaparkovala jsem až na konci ulice řadových domků. Ze sedadla spolujezdce jsem vzala zabalený dárek a vydala se k domu. Než jsem stačila najít klíče, dveře se otevřely a v nich stála Lana, moje nejlepší a nejbližší přítelkyně.

„Jsi tu nějak brzy," řekla a podívala se na hodinky.

„Jo, no... na ulicích nebyl takový provoz jako jindy," zalhala jsem. Nechtěla jsem ji vykládat, že jse schválně překračovala rychlost. Dneska byl ale speciální den a už tím, že mi na něj v práci nedali volno, jsem zameškala spoustu času.

„No, tak to jsi měla štěstí," odtušila Lana. „Je mi líto, ale já už budu muset jít. Práce nepočká..." povzdychla si. S tím bohužel nešlo nic dělat.

„No tak nic, ale děkuju za hlídání!" vděčně jsem se na ni usmála. Ona nad tím jen bezstarostně mávla rukou a došla ke svému autu.

„Jo abych nezapomněla, odpoledne se tu stavil poslíček s nějakým balíčkem. Nechala jsem ho v kuchyni," zavolala na mě ještě a pak už odjela. Balíček? Pomyslela jsem si. Vím jistě, že jsem nic neobjednávala. Teď jsem nad tím jen potřásla hlavou a vešla dovnitř.

Stačila jsem si sotva pověsit kabát, když jsem uslyšela rozjařené zaječení. „Mami!" A jen jsem se sklonila, už jsem ji měla v náručí.

„Tak tady jsi! Jak se má moje oslavenkyně?" doširoka jsem se usmála na svoji dceru a ona mi úsměv oplatila. Nevím čím to bylo, ale vždycky když se usmála, jakoby mi z ramen spadly všechny ty starosti, které jsem musela nést.

Potom co jsem ji pustila na zem se rozeběhla a zmizela za rohem. Byla to typická tříletá holčička, protože jak běžela, zavlály za ní její růžové princeznovské šaty, které byly napodobeninou šatů princezny Lociky. Stejně jako šaty za ní vlály její ebenové vlasy. Když se nad tím zamyslím, přijde mi nefér, že vypadá tolik jako on a ze mě nemá skoro nic. Na druhou stranu jsem ráda, protože mi ho tak připomíná. Má totiž stejně černé vlasy a taky získala jeho modrozelené oči, které by si mohly získat svět.

Dárek pro ni jsem položila na kuchyňskou linku a do zorného pole se mi dostal baliček. Úplně jsem na něj zapomněla. Vzala jsem ho tedy do rukou a zkoumavě si ho změřila. Zatřásla jsem jím a ozvali se určité zvuky. Podle písma, kterým byla napsána adresa, mi bylo hned jasné od koho to je.

Otec... prolítlo mi hlavou a měla jsem díky tomu chuť balíčkem mrštit o zem. Místo toho jsem z něj strhla hnědý papír a nejdřív vypadla kartička s věnováním. Stálo na ní: „Nejdražší Destiny, s láskou děda."
Protočila jsem nad tím oči a pak už vytáhla samotný obsah balíčku. Nevěřícně jsem na ten dárek hleděla. Vážně ji poslal k narozeninám puzzle? Dobře, to by ještě tak nevadilo, kdyby ovšem aspoň vybral nějaké pro děti. Pochybuji, že ji bude bavit skládat je z 500 kousků a ještě navíc s motivem nějaké přírody...