Velmi neortodoxní hry | Larry Stylinson

Zayn Malik.

Tuším, že chystá něco, co by nemuselo být součástí mého plánu. Bohužel momentálně ale nemám jinou možnost než dát bratrovi volnou ruku a doufat, že je jeho inteligence větší než ego. Ne že bych o jeho mozku pochyboval, to ani náhodou, ale já sám dělám neplánované věci kvůli egu. Dokonce i tato koupel je mimo plán, a přesto...

"Uvolni se," pobídnu ho, vlezu do koupele první a pohodlně se opřu očekávaje jeho přítomnost v mém osobním prostoru.

Váhá.

"Slíbil jsem ti to," natáhnu ruku jeho směrem. "Pojď."

Pohne se pomalu, váhavě. Vidím, jak plánuje, vidím, jak vymýšlí něco dalšího. Nemůžu riskovat, ale ani ho nesmím poštvat proti sobě. Když dojde až ke mně a smočí své tělo ve vodě, jeho pohled se změní. Jakoby horká voda vymazala veškeré jeho intriky. Nemůžu jinak než mu věřit. Jeho tělo je na mém nadlehčováno a já ho na sobě skoro necítím, ačkoli je dvakrát těžší než já. Zakládám si na své leopardí ladnosti a lehkosti, jako si můj bratr zakládá na své fyzické síle a rebelském vzhledu.

"Nemusíš..." ujistí mě ještě naposledy, než svlékne ručník.

Prohlédnu si jeho tělo a mimoděčně se mi vybaví vyobrazení olympských bohů - musím uznat, že vypracované svaly, viditelné šlachy a poměr jeho statných paží k úzkému pasu mají něco do sebe. Moje oči sjedou středem jeho hrudi podél měkkého pyje na varlata, pak na pevná stehna. Je nádherný, to mu nemůžu upřít, ale on mi obdivný pohled vrací. Všimnu si, že se zastavil na mých rtech, podbřišku a těle penisu. Nepokusím se skrýt, ani si ho dobírat; nejsem pokrytec. Navíc jsem mu to slíbil. Vidím, jak se koutek jeho rtů pohnul v úšklebku a vlastně... proč ne. Má-li tohle být náš poslední obchod; ...I might as well.

"Otočíš se pro mě?" zavrním mlsně.

Napůl čekám, že si mě bude dobírat, napůl předpokládám, že atmosféru uvolní vtipem. Minu se odhadem jak nejvíce jsem mohl - Harry se s nečekanou elegancí pomalu otočí a dopřeje mi pohled na zádové svaly, důlky v bederní oblasti, pevný zadek a stehna. Je opálený rovnoměrně a mé myšlenky na okamžik zabloudí k představám nahého těla v soláriu.

"Líbí se ti, co vidíš?"

Nemá cenu zapírat, ale ani nechci přiznat barvu. Semknu rty a neodpovím. Můj drahý bratr zůstane nad věcí, když se ke mně konečně připojí. Nálada se nad námi drží poněkud elektrizující, pořád čekám, kdo z nás to vzdá jako první a pokusí se o něco víc, pokusí se přece jenom vyjet po tom druhém. Neudělám to. Neudělám nic, co by mohlo ohrozit náš obchod, neudělám nic, co bych neslíbil.

Bratr se stal nevypočitatelným, a mimo můj záběr dospěl. Jeho ješitnost, ego a vlastní potřeba někomu stále něco dokazovat se ztratila v jeho dovednostech - stal se velmi vyspělým a velmi zběhlým ve sveřepé manipulaci. Snadno bych se mohl ocitnout na okraji svého plánu a velmi snadno by se mě mohl zbavit, nedám-li si pozor.

Opatrně položím ruce na jeho ramena v citlivém pokusu o masáž. Převaluju slova na jazyku jako sperma, ne a ne se rozhodnout, či polknout nebo plivnout. "Jsi celý ztuhlý, drahoušku."

Líbí se mi, jak to slovo z mých úst zní. Častujeme se s mým milovaným sourozencem komplimenty místo nadávek, a nezapomínáme si vzájemně lichotit na místa, o kterých víme, jak zranit. Je to nádherná slovní hra, a přestřelky se v našem vztahu nekonají. Celých pět let je jako nekonečné tiché zbrojení k válce, která ne a ne vypuknout, pročež si jsou obě strany vědomy nedozírných potenciálních následků.

"Ty víš, jak mě potěšit," vydechne do pohybu mých dlouhých prstů na jeho svalnatých ramenech a ať chci nebo ne, jeho slova mi sešlou mrazík po šíji.

Má na mě větší vliv, než jsem ochoten přiznat. S tím fyzickým se smířím. Budiž. A s tím emocionálním můžu bojovat, anebo...