Velmi neortodoxní hry | Larry Stylinson

Zayn Malik

Stojím pod sprchou skoro dvě hodiny, zcela bezradný. 

Kdybych měl funkční emoce, nejspíš bych se zde, skryt před očima i ušima, i rozbrečel. Já netuším, co mám dělat. Jsou to dva dny, co mne Gladys požádala, abych se začal dvořit její dceři, a já stále netuším, co mám dělat. Neuposlechnout svého bratra? Nebo se naopak vydat vstříc jednoduchosti? Tak jako tak jsem u něj skončil, nemám mu co nabídnout, nemá mi co vzít, už mne nemá jak oslnit.

Musím si konturou upravit oči, než se rozhodnu navštívit matku. Vypadám jako alkoholik po týdnu v léčebně, a to je snad ještě kompliment. Použiju dokonce i lehce růžovou rtěnku, takhle hrozně jsem nevypadal snad ještě nikdy. Svůj odraz v zrcadle nepoznávám. Dívá se na mě zlomený mladý muž, kterému nezbylo vůbec nic.

Matka mě přivítá s úsměvem.

"Matko, dobré ráno. Rád vás vidím se usmívat, svět mi pak přijde lepší."

"Drahoušku Zee, jsi tak milý. Pravý anglický gentleman. Posaď se prosím, co si dáš?"

Políbím matku v dlaň a pokud bohům věřím, pomodlím se; za ni, za její štěstí. Pokusila se mě uchránit, pokusila se mi dát svět. Uspěla, a já ji zklamal. Trpěla, trpěla toho zkurveného Stylese, abych mohl mít tenhle život, a já nejsem ani schopen ji zajistit. Jak se omluvit matce, že jsem zklamal? Jak se omluvit matce, která pro mě obětovala život, že ho obětovala zbytečně? 

Nevím. 

Možná bych se měl zeptat Harryho. Možná by mi poradil, výřečný je na to dost.

Snídám s matkou a většinou mluví ona. Usmívá se, nedává najevo, že by se dělo něco, co by se dít nemělo. Chápu, že si užívá poslední dny. Moje milovaná matka. Nikdy by mi neublížila a nikdy by mi nic nevyčetla. Jsem její jediné milované dítě. Jediné, co jsem pro ni vždycky chtěl, byl bezstarostný život a dobrý milenec. 

Zaslouží si to.

"Poslední dny tě vůbec nevídám. Vypadá to, že máš spoustu práce."

Práce? Přece nedělám vůbec nic. 

Pravděpodobně přijedeme o všechno a matka mluví, jako by se nic nedělo. Bude předstírat, že je všechno v pořádku, jako vždycky? Chápu, že je to její druh obranného mechanismu, že si nepřipouští to zlé, švitoří o svých plánech na tento týden a já nemám srdce jí říct, že žádné plány pravděpodobně nebudou, ačkoli jsem přiměl otce k tomu, aby se s ní nerozvedl, pochybuju, že teď, když už otec nemá moc, by byl ochoten mou matku bránit nebo se s ní snad o něco dělit. Možná se skrze ni bude i mstít. To bych nedokázal dovolit. Možná bych měl navrhnout útěk. Na druhou stranu, kam bychom šli? Matka bojovala, abych mohl nosit jméno Styles, jméno, které pořád něco znamená a zase bude něco znamenat, teď když má firmu ve svých schopných rukách Harry, mnohem schopnějšjích, než jsem kdy byl ochoten připustit. Neměl jsem mu dávat moc. Měl jsem ho nechat u jeho Saint-Laurent, u jeho štětek, u jeho šukání, u jeho chlastu. Neměl jsem mu ukazovat, co všechno může dokázat, protože na to má.