Velmi neortodoxní hry | Larry Stylinson

Tendence podporovat submisivitu přimeřeným násilím

Vrátím se z kampusu zpátky do zahrad mé matky. Tedy, je to Zaynova matka, ale tím i moje. 

Narozdíl od mého otce, ji skutečně miluju. Mám štěstí, potkám ji mezi kaskádou surfinií. Dnes už za sebou mám spoustu her, vlastně mi přijde, že v poslední době jenom hraju, žádný odpočinek, žádný sex. Žádný oddech.

"Dobrý den, matko," pozdravím, stojí ke mně zády.

"Harry, drahoušku," vrhne se mi okolo krku, políbí mě na tvář. "Co tady děláš, můj?"

"Hledal jsem vás, zajímalo mě, jak se máte. Jste v pořádku?"

"Ano, ovšem, jsem šťastnější než jindy. Jsem ti velmi vděčná, Harry. Za sebe, i za Zayna."

"To je přece samozřejmé, matko. Jsme rodina. A teď mi povězte o tom instruktorovi golfu."

Matka se shovívavě začervená. "Není to tak, jak si myslíš, drahoušku Harry."

"Ah, ale upřímně doufám, že je to přesně tak, jak si myslím. Je to velmi atraktivní muž."

Vybíral jsem vám ho sám.

"Tohle je přece tak neortodoxní, Harry."

"Zasloužíte si štěstí, matko, a schopný partner k tomu patří, nemyslíte?"

Holčičkovsky se uchichtne a mávne rukou. Já jí nabídnu rámě a rozhovořím se o našich záležitostech. Potřebuju vyjádření. Při rozloučení mě políbí na čelo. "Zítra tam zajdu."

"Můžu tam jít s vámi," nabídnu. "Rád bych vás v tom podpořil, a ostatně, můj podpis budete potřebovat."

"Velmi ráda bych tě tam měla, Harry, ale vím, že máš svoje povinnosti. Nechci tě zdržovat."

"Nic pro mě není důležitější než rodina, matko. Dokonce i firma to musí chápat."

"Jsi tak šarmantní, Harry. Jsem velmi hrdá na to, že jsi můj syn, tak jako Zayn."

"Děkuji, matko. Vyzvednu vás a vašeho právníka zítra odpoledne."

Sídlo je prázdné a tiché, otec bude s největší pravděpodobností někde se svou stejně nízkou společností. Ovšem v sídle je jedna zábava dokonce i pro mě. Pletichaření člověka unaví. Minu své komnaty a zaklepu na těžké třešňové dveře pracovny svého bratra.

Šílím z něj.

Asi ví, že jsem to já, trvá, než otevře. Možná se psychicky připravuje na to, vidět mou tvář. Neboj se, miláčku Zee, přicházím s bílým praporkem, na další hru jsem dnes unavený. Když konečně otevře dveře, ani mě nepozdraví.

"Rád tě vidím, broučku," usměju se na něj.

K jakému závěru asi tak došel? Může nebo nemůže přijmout nabídku, kterou mu jistě dal Victor Calder? Bojí se, že bych ho zradil? Je to romantická představa.

V jeho tváři nepoznám nic. Je nádherný - ten nejkrásnější hřebec. Je jako černý jaguár, nádherný a nebezpečný, jenom to o sobě ještě neví. Vypadá zlomeně, jako v kleci, v ohradě, skáče přes překážky a myslí si, že je otrok. Miláčku Zayne; kdybys tušil.

Všimnu si, že postel je rozestlaná. "Vzbudil jsem tě," strachuju se.

Zayn pokrčí rameny. Nevypadá rozespale. Chápu, že se tady nejspíš celé dny nudí, nemá co dělat... nikdy kromě firmy nic jiného neměl. Musí ho to trochu ubíjet.

"Chtěl jsem tě vidět, měl jsem náročný den."

Ani teď můj milovaný bratr nepromluví. Je nádherný. Můj mladý hřebec.

"Můžeš mi dělat společnost?"

Zayn ukloní hlavu na stranu, jako by věděl, co mi tahleta jeho submisivita dělá. Musím se chytit futer, abych si ho nevzal hned teď a tady.

"Dal bych si koupel, připojíš se ke mně?"

Přikývne, opět nepromluví. Drží mezi námi dvoumetrovou vzdálenost, jako by se bál, že mu ublížím i fyzicky. To bych v životě neudělal, nikdy, je to můj milovaný bratr. Zdá se nyní tak mladý, tak zranitelný, a přitom vím, co dovede, jak je arogantní, ledový a krutý - a teď tady stojí. Bezradný, zlomený, a stoprocentně submisivní.

A já mám tendence ho v té submisivitě za užití mírného násilí podpořit. Chci, aby se mi vzdal. Aby se mi vydal napospas.

Potřebuju ho přitisknout ke zdi. Potřebuju kousat jeho šíji, krk, ramena, potřebuju mu prokousnout rty, musím tisknout své tělo na jeho, musím ho uvěznit pod sebou, držet jeho drobné tělo svými mohutnými pažemi, zamezit mu v pohybu, položit mu ruku na temeno a přitisknout ho do polštáře, na okamžik dost silně na to, aby nemohl dýchat, na vteřinu; potřebuju se jazykem zabořit hluboko do něj, potřebuju, aby mě cítil ve všech svých otvorech, můj horký jazyk v jeho těle, v útrobách, jak nejhlouběji je to možné, a až pak, až potom, až se bude zmítat v nepřekonatelné a nepřekonané slasti, až potom do něj přirazím tak prudce, že bude křičet na celé panství. Chci k němu být tvrdý, vzít si ho násilím bude-li třeba, vzít si ho tvrdě a tak prudce, že můj milovaný nádherný bratr nestihne ani volat o pomoc. A pak, když do něho proniknu tak násilně, až mu zteče po tváři několik slz, pak, až si odbudu své zběsilé tempo, až ho potrestám za jeho pýchu, až si konečně vezmu, co je moje a co mi po právu náleží, pak ho vezmu do náručí a dám mu všechno; veškerou výjimečnost, veškerou důvěru, něhu, pozornost, laskavost, dám mu všechno, co mu na očích uvidím. Bude můj, a všichni to budou vědět. Dám mu všechno, po čem touží - a já vím přesně, po čem touží. Bude můj a já mu dám veškerou lásku, které jsem schopen. 

Bude můj a já se pro něj vzdám všeho.

Můj milovaný bratře, chci tě.

Potřebuju tě.

Ale hrát si s tebou je lákavější než to, co můžu na konci mých neortodoxností mít.