"Kolik heteráků jsi měl v posteli, milovaný bratře?! Desítky jistě, nejspíš i víc. Všichni v tomhle bohem zapomenutém městě tě chtějí. Chtějí tě gayové i lesby, chtějí tě kněží a modelky, chtějí tě i bezdomovci a politici, chce tě Justin Timberlake...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Že mi zavolá zrovna Cowell a zrovna po osmnácté ve středu večer, to jsem nečekal a také je to mírně nevhodné.
"Omlouvám se, matko, ale musím hovor přijmout."
"Každý slušný gentleman ví, že v osmnáct je večeře," prskne otec, ale nechá mne odejít.
A ano, je zvláštní i jeho vídat na rodinných večeřích. Pravdou ale zůstává, že poslední dobou jeho apetit poněkud... zahořkl, abych tak řekl. Můj milovaný bratr ovšem, který se mnou posledních pár týdnů komunikuje velmi zběžně, se nenamáhá ani zvednout hlavu. Jeho práce nevolá - a nebo si to alespoň myslí. Jenže ve chvíli, kdy vezmu do ruky aparát, rozlije se mi vnitřnostmi nečekaný pocit vzrušení. Tak už to začalo. Mravenčí mi ve všech končetinách a zvoní mi v uších, ale nemohu jinak. Přijmu hovor tak klidně, jak jenom dokážu.
"Pane Stylesi, dobrý večer, omlouvám se, že ruším Vaši večeři, ale je to naléhavé."
"Dobrý večer, pane, neomlouvejte se. Řekl jsem, že mi můžete zavolat kdykoliv. Stalo se něco?"
"Inu... to mi povězte vy," vyzve mne se zvláštním podtónem v hlase. Ano, bože, ano! Konečně!
"Pane...?" hraju si na zmateného. "Co se děje?"
"Možná by bylo lepší, kdybyste... přijel osobně. A buďte tak laskav, přiveďte s sebou i pana bratra."
Potřebuju pár minut, než se vrátím do jídelny. Potřebuju ustát svůj stoický výraz, musím se vrátit ke své pokerface. Nemůžu přitančit ke svému otci a oznámit mu, že se karta obrátila. Ještě ne. Ostatně, dozví se to z obsílky.
"Miláčku," oslovím bratra něžně, když se vrátím do jídelny. "Profesor Cowell nás volá do svého sídla, je to naléhavé. Zavolám řidiče, můžeš mne prosím následovat? Matko, velice se omlouvám, ale je to nutné. Děkuji za výtečnou večeři."
"To je v pořádku, drahoušku, chápu, že moje berušky mají práci. Tak honem do gala!" popožene nás oba.
Podám bratrovi ruku když vstává a on ji přijme. Nechám ho vyjít ze dveří jako prvního, ve foyer pokynu sluhům, aby mu otevřeli dvoukřídlé dveře. Můj bratr nepromluví až se dostaneme k našemu křídlu sídla.
"Řekneš mi alespoň tentokrát, jakou hru hraješ?"
Vezmu jeho dlaň do svých a políbím konečky jeho prstů: "Neortodoxní, tak jako vždy."
Prsty se dotknu jeho boku. Je hubený, unavený, uplakaný. Ale ještě ani teď mu nemohu nic prozradit. Zkazilo by to překvapení.
"Klasický britský třídílný se čtyřmi knoflíky. Večerní s lehkým vzorem. Černá kravata beze vzorku, half windsor," nechám své prsty splynout po jeho večerní róbě a na okamžik mu pohlédnu do očí. Nemůžu se dočkat, až si toho zkroceného levharta vezmu na jeho černém saténu. Bude můj, a bude můj napořád.
