Velmi neortodoxní hry | Larry Stylinson

Hra začíná.

Bratr? Na pláži? Kde jsou lidi? A písek? A horko?

?!?!?!

Teď už čekám jenom kobylky a mimozemšťany.

"Tak rád tě vidím," ujistím sourozence. "Těší mě, když opouštíš sídlo ve prospěch čerstvého vzduchu."

Bratr je zamlklejší než obvykle. Zajímalo by mě, co je jeho důvod... Jsem příšerný člověk.

"V sídle mi bylo těsno," pousměje se Zayn, než si zuje boty a usadí se mezi nás.

"Zkus si povolit kravatu," navrhnu mu trochu jízlivě.

Napůl čekám, že to doopravdy udělá, ale bratr má... zásady. Krom toho, kdyby se nedržel své role, měl bych strach o svou pozici. A když už mluvíme o pozicích...

"Zayne? Zrovna jsme se s Louisem bavili o jeho magisterské práci a obhajobách a jestli máš čas, určitě bychom uvítali, kdyby ses do debaty zapojil."

Zayn vypadá zaskočeně. Vlastně ano, měl by, vzhledem k tomu, co se stalo dnes ráno, vzhledem k tomu, že má pocit, nebo že si myslí, že přišel o všechno. Že jsem naši dohodu porušil a že jsem ho z jeho plánu jednoduše vyškrtl. Přesto na sobě nedá nic zdát, zůstane gentleman, jako vždy. 

S Louisem promlouvá více než hodinu, i když samozřejmě jsem to já, kdo udává tempo a téma konverzace. Vedu Zayna opatrně, dávám si záležet, abych mu nedal jedinou příležitost k chybě, kterou by mohl v rozhovoru s mladým Tomlinsonem udělat. Nabádám ho v jednotlivých otázkách a vyhýbám se tématům, která bychom probrat mohli a měli, ovšem za Zaynovy přítomnosti je to riskantní, a za Louisovy přímo nevhodné. Ani jeden by neměl vědět, co mám v plánu. A pokud to vyjde...

Vím, že je Zaynovi nepříjemně, už vede rozhovor příliš dlouho - není člověk, který vydrží ve společnosti déle než pár desítek minut. Pak se cítí unaven a znaven. Není pro něj snadné socializovat se v pro něj tak primitivních podmínkách. Louise urguju, aby rozhovor nebyl příliš osobní. Zayna pobízím, aby si udržel přátelský tón. Rozhovor udržuji obchodní, přesto vím, že v momentě, kdy si Zayn poposedne, už tady nechce být. Neeticky proto sáhnu po svém mobilu a zkontroluju prázdný displej.

"Drahý, mrzí mě to, ale firma si tě žádá. Nejpozději za půl hodiny musíš být v otcově kanceláři, musíte probrat jistou... záležitost."

Zayn ví, že lžu. Vím, že je mu to nepříjemné, a zároveň vím, že mi je neskonale vděčný. Nemůžu ho vinit z toho, že mě obdivuje, stejně jako on nemůže vinit mě, že mu k tomu dávám důvod. Jeho matka měla pravdu, tehdy, před pěti lety. Kdybychom Zayn a já spojili síly, pravděpodobně bychom dokázali ovládnout svět.

"Jsem rád, že jsme se mohl přidat. Oběma vám děkuji za příjemnou společnost a Louisi, pokud se do vašich státnic neuvidíme, přeji vám mnoho štěstí. Drahoušku, uvidíme se u večeře. Prozatím nashledanou."

Nenávidím, když tohle dělá. Chci ho nahodit na kapotu jeho auta a ošukat ho do bezvědomí. Bohužel mám ale jiné věci na práci. A když už mluvme o věcech a o práci...

"I mě to velmi mrzí, Louisi, bohužel se však budeme muset rozloučit. Nyní tě odvezu domů, pokud mi to dovolíš."

Louis se upejpá, je vláčný, po celém odpoledni se mnou ztratil na ostražitosti. Je příjemně uvolněný a i já vidím, jak neskutečně ho fascinuju. Otevřu mu dveře auta, nechám ho při pocitu, že je něčím výjimečným, že s ním jednám stejně jako jednám se ženami.

 Očividně mu to imponuje, ačkoliv to nejspíš sám neumí posoudit nebo pojmenovat. Odezu ho domů a chvíli váhám, nemůžu... ho políbit, to by bylo drzé, a nemůžu ho ani obejmout; nemůžu udělat nic, co by mohlo mé záměry byť naznačit. Nemůžu s ním úplně jednat jako se ženou, akčoliv je pravda, že ani jednou za odpoledne si na to nestěžoval a nevypadal ani zaraženě, jak v rukavičkách s ním jednám. Tuším Mikeyho někde kolem, přeci jenom, je to moje hodné koťátko. Vezmu Louise za ruku a políbím ho v dlaň; je to nejvhodnější gesto, které mě napadá. Louise nenapadne než zčervenat. Že bych ho přeci jenom dostal do postele...? Upřímně, mým záměrem to nebylo, ale kdyby se naskytla situace...

Počkám, než zmizí v chodbě malého činžáku, vím, že má dvojpokojový byt ve třetím patře. Teprve potom nasednu do auta a dojedu zpátky do sídla. Mám ještě nějaký program a upřímně doufám, že se ke mně můj bratr nebo Mikey přidají. Ačkoliv sám cítím, že po včerejším sexu s Mikeym jsem vláčný, cítím se jaksi restless, pacing, heavy, in a way... undone. 

Můžu říct, že po něčem toužím, jenom nevím po čem. Je-li to můj bratr, mám smůlu. Je-li to Mikey, má smůlu Mikey. A nebo můj bratr. Nevodím si své milenky a milence sem, přijde mi to drzé. Neumím říct, jestli mě náš vzájemný respekt rajcuje nebo pobuřuje. Tuším, že bratr bude ve svých komnatách, ještě před pár dny jsem měl volný přístup do jeho části křídla, ale... teď už mi přijde, že na to nemám nárok. Bratr mi má spoustu věcí za zlé, a já nemám důvod mu demonstrovat. Na to bude čas. Vyhnu se jeho komnatám, zamířím do těch svých, dám si sprchu a předpokládám, že budu muset být viděn veřejně. Tak jako vždy. Žádný příběh z dnešní noci ale už nebude. Frustrující. Tohle slovo mám v mysli posledních pár dní až příliš často. Dělám to jenom kvůli bratrovi; trpím.

Tyhle akce pořád nesnáším, ale alespoň můžu předstírat, že sem patřím. Bavím se, ale s nikým nejsem příliš osobní a rozhodně tu není nikdo, koho bych si odvedl domů, a to musí všichni vědět. Je to důležité. Navzdory svému přesvědčení se poměrně dobře bavím, když narazím na své kolegy z práva a veřejné správy. Holky z ekonomky minu, jsou příliš nebezpečné, ale dbám na to, aby mě viděly. Jsou dost blbé na to, abych je mohl zneužít, ale dost chytré na to, abych se na ně mohl spolehnout. Dobře se bavím až do půl druhé, pak mé oči zahlédnou toho, koho hledám.

Hra začíná.