Remus John Lupin

3. kapitola

„Lyalle, je to důležité" začal šéf „chápu, že máš volno, ale jde o životy mudlů! Ve velšských lesích -tam už to znáš- se opět vyskytují bubáci, jako obvykle, ale je tam zase i jeden neživý a ostatní bubáci na sebe vzaly jeho podobu. Bojíme se, že tam teď přišlo více neživých. Potřebujeme tě! “

„Tak jo, za chvíli sem tam. “ otráveně protáhl Lyall. Chápal, že jsou možná v sázce nevinné životy, ale otrávený byl. Pociťoval, že napětí opět houstne jako horská mlha.

Šéf na něj vděčně pohlédl, jeho hlava zmizela v zelených plamenech a vrátila rodině soukromí.

„Ach jo, asi mě fakt potřebujou… u Merlinovejch kalhot zrovna když si vezmu dovolenou. Tak ahoj!“ políbil na rozloučenou manželku i syna a přemístil se.

Hope osaměla a rozplakala se. Ani nevěděla proč, byl to takový náhlý zlom. Po usmíření se vznášela na vlnách štěstí a Lyallův odchod ji tvrdě schodil zpátky na zem. Remusek pocítil, že se něco děje, tak se k ní přitulil a začal ji hladit po zádech. Byla z toho smutná. Lyall trávil v práci a na výpravách hodně času.

Uběhly dva dny a Lyall se vrátil. Avšak měl namožený stehení sval a nemohl provozovat moc aktivit. Po dvou dnech, kdy si vynahrazoval dovolenou se mu nemohoucnost rozšířila do celé nohy. Hope trvala na návštěvě v nemocnici, tak se celá tříčlenná rodinka přemístila k svatému Mungovi, kde Lyall strávil dvě noci.
Později toto období Hope popisovala jako déšť v ráji. Když však odešel mrak, vyšlo slunce a naplňovalo duše manželů radostí a štěstím. Jenže ráj, který težce obstarávali od prvního setkání ve velšských lesích postupně uvadl. Ne, že by se manželé nemilovali tak, jako dřív, naopak společnými zážitky a zkušenostmi se jejich pouto utužovalo, ale už se nedívali na sebe, ale spolu hleděli stejným směrem.

Čas v malém vesnickém domku letěl dál a nic se neměnilo. Babička chodila každý čtvrtek na návštěvu, Lyall občas odjížděl na výpravy a Hope zůstávala doma snažící se zabavit a nemyslet na manželovu nepřítomnost. Tak utekly necelé dva roky a tvorové stvořeni černou magií čím dál tím víc obydlovali britské lesy, ale snad jen Brumbál věděl, proč se to děje. Byli to jak obyčejné bludničky a bubáci, se kterými se Lyall potýkal denně, tak i takové ty méně obvyklé jako třeba upíři a vlkodlaci. Když se s nimi v práci setkával, ještě netušil, že jeden z nich jim změní celý jejich rodinný život.

K Remusovým čtvrtým narozeninám a zároveň k Lyallovým třicarým pátým se Rem odstěhoval z manželské ložnice do vlastního pokojíku. To byla příjemná změna pro všechny.

Tou dobou měl Lyall vyšetřovat případ dvou mrtvých mudlovských dětí, zavražděných pravděpodobně vlkodlakem.

Jeden z obviněných byl i muž jménem Šedohřbet.

V den, kdy byl předveden před oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory, zbývaly do úplňku jen dva dny. Šedohřbet předstíral, že je nicnetušící mudla a oddělení ho chtělo propustit. Lyall však navrhoval, aby ho nechali v cele do úplňku. Zástupci oddělení se mu vysmáli, ale vyhověli mu. V noci Šedohřbetovi pomohli utéct jeho podlí kamarádíčci.

Lyall byl rozzuřen, začal se více zaměřovat na vlkodlaky a po celém kouzelnickém světě rozhlašoval nenávistná hesla typu: „Vlkodlaci jsou podřazení tvorové!“ nebo „Smrt vlkodlakům!“ či „Vlkodlaci jsou nejohavnější kouzelná stvoření“

Byl rasisticky zasazen proti vlkodlakům a někde se setkal se souhlasem, málokde s odporem a často s lhostejností. Jediné, co ho dokázalo uklidnit, byly buď historické knihy, nebo domov, kde vládla harmonie.

Šedohřbetem byl posedlý a ten si to užíval. Čím více se ale Lyallovi vysmíval, tím více si Lyall uvědomoval, že ho posedlost připravuje o lásku k rodině, o čas, o zálibu v knihách, o život...

Uvědomnění přišlo včas, touha nechat vymřít vlkodlaky ho však neopustila. Jejich boj pokračoval. Po dlouhé době se střetli v otevřeném souboji. Lyall byl v převaze, dokud Šedohřbet nevypustil z úst ona jedovatá slova: „Nenávidíš vlkodlaky a svého syna pojmenuješ po tom prvním?“

Slova Lyalla natolik zarazila, že Šedohřbeta nechal prchnout. Až později si uvědomil, že se ani nepozastavil nad Šedohřbetovými informacemi. Dokázal myslet jen na to, jak se mu to jméno mohlo tak líbit. Kdyby byl býval popřemýšlel a jen se slepě nehonil za pomstou, pochopil by, že proradný vlkodlak už spřádal plány na svou tipickou pomstu. Šedohřbet se mstil na někom blízkém. Když to šlo, tak na dětech. Ten čas už měl útok naplánovaný a jen se kochal. Kochal se pohledem na nenávistí zaslepeného Lyalla.

Za pět dní byl úplněk. Ještě před děsivou proměnou se vplížil na zahradu Lupinových. Hope přečetla jednu bajku Barda Beadleeho, otevřela okno do pokoje a po puse na dobrou noc s tichým klapnutím dveří opustila pokoj.

Šedohřbet nebyl jako ostatní vlkodlaci. Nebyl nepřemýšlející stvůra, co by zabila kohokoliv, kdo by se dostal do jeho dosahu. Cvičil se a tak ho při přeměnách neopouštěla chladná logika a byl schopen nevrhnout se na přítele a odolat zbytečnému zabíjení, které by přilákalo pozornost. Prováděl plánované útoky na předem vybrané oběti.

Hope probudil výkřik jejího syna a Lyalla prudké posazení jeho manželky. Z vedlejšího pokoje slyšel tlumené zvuky, které si odborník jako on nemohl splést. Popadl hůlku a rozrazil dveře pokoje. Zahnal vlkodlaka, ale syn byl pokousaný a on moc dobře věděl, co bude každý úplňek následovat. Remus John Lupin se stal vlkodlakem.

Ráda bych psala dál, ale tohle mi přišlo jako dobré ukončení. Doteď to bylo hlavně o jeho rodině, teď už bude opravdu hlavní postava Remus. Jak myslíte, že se Lyall vypořádá se svojí nenávistí k vlkodlakům? Díky katka334