Remus John Lupin

6. kapitola

Malá rakev, která se snášela do hrobu byla bílá jako sníh. Nesla čistě bílou barvu jako znak nevinnosti, jemnosti a neposkvrněnosti. Poupata růží a jejich okvětní lístky zasypaly čerstvě navršenou zem. Každé poupě a každý okvětní lístek byl nelítostně vytržen z keře, stejně jako malé děvčátko od své rodiny. „Byl jí teprve necelý rok. Měla celý život před sebou. Byla tu tak krátce a stejně si získala srdce nás všech. Měla modré oči po mamince. Byla čistá, nezkažená životem. Naše krásná holčička. Proč musela odejít, opustit nás navždy? Je nějaká naděje!? Já vám říkám, pokud existuje nějaké nebe, Esterka tam je. Vždyť to malé dítko zářilo nevinností! Ester Hope Lupinová.“ skončil svou smuteční řeč ztrápený Lyall. Míhaly se v něm pocity. Smutek, děs, hněv a jindy se mu zase chtělo se všemu do očí vysmát.

Šedohřbet, vlkodlak, který pohřeb sledoval z dálky jen matně rozeznával slova, ale pochopil, že dosáhl svého cíle: psychicky zničil Lyalla Lupina. Zaměřil se na jeho slabinu, na lásku. Mohl by ublížit jeho manželce, ale to nebyl jeho styl. On se zásadně mstil na dětech. Lyall své děti miloval a to, že se z Rema stal vlkodlak ho velmi zranilo, ale pochopil, že s jeho láskou to nepohne. Poznal, že nenávidí chladnokrevného zabijáka s vlkodlačím prokletím a ne všechny vlkodlaky. Když se narodila Esterka, vůbec ho nenapadlo, že by se Šedohřbet ještě chtěl mstít. Že ještě neměl dost! Nechal se ukolébat pocitem štěstí a úplně zapoměl na hrozby okolního světa.

Hope si smrt dcerky vyčítala. Dávala si za vinu , že přišla o to, co měla chránit. Myslela si, že nesplnila povolání rodičovství. Už nikdy znovu nebude matkou, zařekla se. Dávala si za vinu i Remo o prokletí, protože kdyby s Remem v pokoji zůstala, stačila by ho ochránit. Stejně i s Ester. V koutku mysli sice věděla, že by zaplatila životem a než by přišel Lyall Remusek by nejspíš byl minimálně pokousán. Ale i přesto zahořkla a považovala se za špatnou matku. Lidé už koutky úst zvednuté v zářivém úsměvu vídali jen málo.

Rem sestřičku poctivě oplakával. Ztráta sestry, ač tak malé ho také zničila.

V domácnosti městského řadového domku v poklidné čtvrti města vždy panoval klid avšak ten ne vždy chodil ruku v ruce se štěstím a radostí. Lyall pomaloučku ztrácel zapálenost pro svou práci, ikdyž ji stále vykonával, už ne s dřívější energii. Hopin smích nadlouho opustil jejich příbytek a když zrovna přišel na návštěvu, nezdržel se dlouho. Nešťastný Remus vyhledal knížky a s nimi trávil větčinu času. Nejvíce ho bavily knížky o obraně proti kouzelným tvorům a černé magii nebo dějepisné. Takových měli doma spousty, protože Rem podědil vkus na knížky po otci. Syn a otec si tedy našli společné zájmy a v malému domku už ne vždy vládl smutek. I Hope měla radost, jak se její muž a její syn znovu našli.

To bylo Removi devět let, když se Lyall rozhodl a přišel za ním s návrhem: „Víš, Reme, že do Bradavic se asi nikdy nedostaneš a ani do jiné kouzelnické školy na celém světě.“

„Hmmm“ povzdechl si Remus.

„Není to tvoje vina, to moc dobře víš. Ale jsi nadaný a tvoje nadání se nesmí promrhat. Jak víš, běžně děti po oslavení jedenáctých narozenin odcházejí na školu. Ale protože ty se tak, jako tak budeš učit doma, mohli bychom s výukou pomalu začít, co ty na to?“

„Jasně! Koneckonců ve škole se děti učí polovinu času co tam stráví a my budeme mít jen večery a víkendy, tak musíme začít dřív, abysme pak nebyli ve skluzu, co?“ uvažoval Rem.

„I to je jeden z důvodů, myslí ti to!“ pochvaloval si Lyall. „Co bys řekl, kdyby jsme ti šli v pondělí koupit hůlku?“

„To by bylo super!“ radoval se Rem „mamí, mamí, už to víš? Já budu mít hůlku! A budu se učit kouzlit! Jako táta...“ zasnil se.

Nastalo Remem dlouho očekávané pondělí. V deset hodin se letaxem dostali do příčné ulice. Rem tam kdysi byl, ale už si to moc nepamatoval a tak si všechno prohlížel. Dnes byla bouřka a tak stát na ulici nebylo příjemné ani s prštiplášti. Nakonec se Lyall rozhodl zasáhnout:„Reme, nemáme na to celý den a tady nejsi naposled!“ a s těmito slovy ho odvedl k Olivandrovi.

„Á pan Lupin! Vás už jsem dlouho neviděl, ani jsem nevěděl, že máte dítě! Každopádně syn asi pojede do Bradavic a potřebuje hůlku, že?“

„Totiž-“ začal Remus, ale byl zaražen lehkým dupnutím na nohu. Pochopil. „Ano“

Lyall neměl tohoto mladého rád, on se ještě pamatoval jeho otce! Ne že by chlapík za pultem byl mladý, ale byl mladší než jeho předchůdce. Lyallovi se  nechtělo mu vysvětlovat, že synovi není jedenáct a už vůbec ne proč nejede normálně do Bradavic.

„Tak co třeba?“

Po dlouhém a únavném zkoušení různých hůlek si Rema konečně jedna hůlka vybrala. Když s ní mávl, měl pocit, jakoby mu tělem prošla příjemná záře a z hůlky vytryskly zlaté jiskry.

„Ano, to je cypryš, žíně z jednorožce, 10 a čtvrt palce, poddajná, doufám, že budete spokojen, mladý pane.“

Lyall za hůlku zaplatil, poděkoval a odvedl syna pryč. „Tak, to nejdůležitější už máš, ještě bych rád sehnal nějaké učebnice pro první ročník, abysme na žádné kouzlo nezapoměli. Šli tedy do budovy s nápisem „Pavlínino knihkupectví“. Rem sice už viděl velké knihovny, ale stejně byl nadšený. Vybrali si učebnici přeměňování, kouzelných formulí, lektvarů a jednu knihu si Rem zpětně vybral k narozeninám. Než šli domů, zastavili se U Děravého kotle, kde si oba dali kousek čokoládového dortu.

Jak se vám líbila dnešní kapitola plná překvapení? Děkuji za všechny votes, každý den je tu někdo nový... U psaní Esterčina pohřbu jsem brečela. Vy jste si ji ani nestihli oblíbit, tak náhle zemřela, ale už když jsem psala o tom, že Hope čeká miminko tak jsem věděla, že to malé děťátko bude zastávka jen na pár kapitol, jednak proto, že v originále nebyla, a jednak proto, že to byl takový nepromyšlený bod. Proč jsem ji sem vlastně připsala? Protože manželé málokdy mají jen jedno dítě a Hope s Lyallem jsou povahy takové, že by jim nevadilo mít kopu dětí. Co si myslíte, měla se tam vůbec vyskytnout? Chci znát váš upřímný názor.