Remus John Lupin

4. kapitola

Lyall se snažil vyléčit zranění hůlkou. Hope nosila jeho zásoby lektvarů a nakonec synka přepravili k Mungovi. U Svatého Munga se snažili, ale Remus už měl předepsaný vlkodlačí osud.

Lyall sesbíral spoustu lidových povídaček o tom, jak se zbavit vlkodlactví nebo zmírnit děsivé přeměny, ale nic se neosvědčilo.

Kariéra velkého kouzelníka se rozplynula jako pára nad hrncem. Vlkodlaků se každý bál a někteří je nenávidí. Lyalla navštívila matka a promluvila mu do duše. A tak nelhal, když řekl, že svého syna pořád stejně miluje. Ale museli vlkodlactví ututlat, aby svému synu zajistili alespoň nějakou budouctnost. Studium v Bradavicích se však zdálo nemožné.

Lyall s Hopinou pomocí vyklidil sklep. Tatínek pro Rema nařídil spoustu protihlukových a obranných kouzel. V předvečer prvního úplňku Hope nanosila do sklepa syrové maso. Pak objala svého syna a smutným pohledem kontrolova Lyalla, jak ho spoutává do řetězů a zavírá těžké železné dveře. Pak se rozplakala Lyallovi na rameno a ten si ji odnesl do ložnice.

To se opakovalo každý úplňek. Lyall pravidelně kontroloval, zesiloval a obnovoval ochranná kouzla, přičemž se snažil ututlat synovo prokletí.

Vlna radosti zatopila domek až po Hopiiném radostném zjištění. Pod srdcem čekala děťátko. Už podruhé! Jak to řekne Removi nevěděla. Jak správně pětiletému dítěti oznámit, že bude mít sestřičku nebo bratříčka? No, nejdříve musí vymyslet, jak to řekne milovanému Lyallovi. Posledně to bylo krásné...

Byly zrovna Vánoce, když zjistila, že je těhotná. Nevěděla, jak se na to bude Lyall tvářit. Připravovala pudink a nějaké cukroví na vánoční pobyt u tchýně. Lyall vešel do kuchyně se slovy: „Hopinko, asistovaně se přemístíme, jo?“

„Jistě, už to bude skoro hotové.“ usmála se Hope. „Jedeš!?“ plácla manžela přes ruku, kterou se pokusil ochutnat Hopino veledílo. „Večer se můžeš přejíst.“ dodala měkce.

„Tak jo, chyť se mne!“ zajiskřilo mu v očích.

Celý večer se táhl v pokojné radosti. Všichni se odebrali do ložnic, až na mladé manžele.

Seděli na koberci opřeni čely o sebe. Věnovali si polibek plný lásky. Poté se Hope otočila a posadila Lyallovi do klína. Vzala jeho ruce za hřbety a položila je na své bříško. Gesto doprovodila slovy: „Mám pro tebe ještě jeden dárek...“

Lyallovi trvalo, než si plně uvědomil...

Až Remuskův křik ji uvedl zpět do reality.

„Mamí, mámí, slabikář!“

„Jistě, broučku, přines si to sem a pustíme se do toho!“

Jako každé kouzelnické dítě, které nechodilo do mudlovské školy se Rem musel doma učit číst a psát.

„Džum!“ se zvukem na stůl dopadl těžký slabilář.

„Tak si najdi, kde jsme včera skončili.“

„Tady! Takže máma mele maso. Máma má malý malíček... “ Remuska učení celkem bavilo a byl tak zabraný do učení,  že si ani nevšiml, že ho maminka úplně neposlouchá.

„Remusku, chtěl bys bratříčka nebo sestřičku?“

„No, podle toho, jestli bratříčka nebo sestřičku.“

„A co radši?“

„Noo, to podle toho, jak se bude chovat, jak často bude řvát a tak.“

„To asi stejně.“

„Tak asi bráchu.“

Večer se vrátil Lyall. Společně povečeřeli tlačenku zalitou roztokem octa a vody. Když uspali Remuska, v obývacím pokoji si dali kávu.

„Za jak dlouho je úplněk, Hope?“

„Za necelé tři týdny. Lyalle, musíš se Remusovi víc věnovat. A nesmíš před ním nikoho upřednostňovat.“ svá slova doprovodila stejným gestem jako posledně, když mu oznamovala onu šťastnou novinu.

„Hope, já tě miluju!“

„Ale slib mi prosím, že to miminko nebudeš upřednostňovat!“

„Slibuji!“

Věnovali si dlouhý polibek a odebrali se do ložnice. 

Čas letěl dál, listopad se přehoupl v prosinec a Vánoce byly za dveřmi.

Rem byl natěšený a poté, co rychle dovečeřel se vrhl na kontrolu vánočního stromku a poslušně si šel lehnout. Rodiče se domluvili, že zítra až se u nich sejde celá rodina oznámí šťastnou zprávu.

Další den ráno se všichni sjížděli na slavnostní snídani. Rem všechno rychle snědl a vrhl se k Vánočnímu stromečku. Odtud i z punčoch zavěšených na krbu vybíral dárky a rozdával celé rodině. Vzal na sebe roli roznašeče, který občas stávkoval z důvodu rozbalování vlastních dárků.

Z jeho dárků se mu nejvíce líbil hnědý střapatý puštík. Když byl malý, ještě nepokousaný vlkodlakem, tatínek mu hodně vyprávěl o Bradavicích od incidentu, jehož svědkyní byla pouze babička ještě párkrát něco neobvyklého udělal, ale nikdo nevěřil, že by kdy mohl vlkodlak odjet do Bradavic. Všem to bylo líto a Removi nejvíc. Lyall se odebral na chodbu a kývl na svou matku. Ta ho následovala ven z pokoje.

„Mamí, proč to děláš? Proč jsi mu dala toho puštíka? Víš přece, že sovu měl slíbenou k jedenáctým narozeninám, k odjezdu do Bradavic! Dáváš mu zbytečnou naději!“

„Vždycky je naděje! Ty to víš. Když tak jí může používat na psaní dopisů pro mě, alespoň si procvičí psaní! A navíc péče a starost o něco ho naučí zodpovědnosti.“

„Víš moc dobře, že starej Dippet ho nepřijme.“

„A ten už tam možná ani nebude! Konec debaty.“

Společně se vrátili do obývacího pokoje, kde se ho Hope chytla za ruku.

„Řekneš to?“ zašeptala. Odpověděl přivřením očních víček a nadechl se

„Jsme rádi, že jsme se tu po roce všichni opět sešli. Chtěli bychom vám poděkovat za všechny krásné dárky a oznámit vám, že já a Hope jsme dostali nejšťastnější dárek: čekáme miminko.“

Všichni schromáždění v místnosti začali tleskat.

„Gratuluji!“ pronesla babička a pozvedla sklenici šampaňského „A připíjím na čekané miminko, aby k vám do domu přineslo hodně radosti. Připíjím také na tebe, Hope, abys zdravé deťátko přivedla na svět. Připíjím na tebe, Lyalle, abys pro svojí ženu byl oporou. A na tebe samozřejmě taky, Remusku, aby z tebe byl ten nejlepší starší brácha!“

Všichni opět začali tleskat a v tom hluku zaniklo prosté Hopiino „Děkujeme“

Tak co? Líbí? Co říkáte na nové mimčo?