Remus John Lupin

7. kapitola

Albus Brumbál se stal ředitelem Bradavic. To zdánlivě nijak nezasáhlo rodinu Lupinových. Stejně jako názory Toma Riddlea, který byl zasazený proti mudlům a kouzelníkům mudlovského původu. Šlo to mimo ně. Mimo Rema.

Rem se sice učil rád a rychle, ale Lyall neměl tolik času a tak každý den byl jeden předmět. Střídali pořád do kolečka lektvary, přeměňování, obranu proti černé magii a kouzelné formule. Lyall si sice byl vědom toho, že ve škole by se v prvním ročníku Remus učil ještě učil dějiny, létání, bylinkářství a astronomii, ale létání nepovažoval za důležité, bylinkářství a astronomii se rozhodl, že přidá později, protože to nejsou tak složité předměty a dějiny se rozhodl vyřešit poutavou historickou knížkou.

Zanedlouho přišli na to, že bude rychlejší, když si Rem dopředu prostuduje kouzlo a večer se ho s Lyallovou pomocí pokusí praktikovat. Takhle měl Rem tři předměty za den: přeměňování, obranu proti černé magii a kouzelné formule. Lektvary zůstaly samostatně. Probíhaly tak, že Rem si každý druhý den nastudoval lektvar, něco si zapsal o výrobě a inkrediencích a lektvar připravil. Teoretická část mu celkem šla, to se ale nedalo říci o části prakrické. Břečky, které vytvářel byly sotva průměrné. Vždy po odevzdání s tatínkem hledali, kde mohl udělat chybu.

Rem byl svědomitý žák a tak využíval toho, že Lyall informoval ministerstvo, že bude Rema učit doma a tak v určitých hodinách mohl nerušeně kouzlit. A nikdy toho nezneužíval.

Tak jakžtakž zvládal učivo prvního ročníku, když mu mělo být jedenáct a otcem zavedený systém se ukázal jako dobrý. Učení ze začátku vypadalo velmi zdlouhavě, ale čím déle se Rem učil, tím rychleji mu to šlo.

Toto ale nebyl Remův osud. Remus měl připravenou cestu jinudy.

V předvečer Remových jedenáctých narozenin, přesně v šest hodin večer někdo zaklepal na dveře domku Lupinových. Byl to Albus Brumbál. Věděl, že svou návštěvou změní životy všech obyvatel tohoto domku.

Hope otevřela dveře: „Dobrý den, kdo jste?“

„Jsem Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, Největší divotvorce starostolce.“

„Aha“ a s těmito slovy Hope zapoměla na slušné vychování, protože si uvědomovala, že před ní stojí největší kouzelník dvacátého století.

„Snad bych mohl jít dál?“ optal se zdvořile profesor a vytrhl Hope ze zamyšlení.

„J-j-j-istě, samozřejmě, promiňte“ zakoktala se Hope.

„Dobrý večer, pane profesore“ překvapeně kulil oči Lyall. „Dáte si wisky?

„Velmi rád!“ odvětil Brumbál.

„Posaďte se u nás...“ uvedla Hope Albuse Brumbála do obývacího pokoje ke křeslu.

„Dobrá, víte, že vím o prokletí vašeho syna.“ začal profesor.

„Ano…“ vyšlo naráz z úst manželů.

„A studium v Bradavicích bude trochu náročnější, než v běžné situaci.“ zaskočil rodiče.

„Ale pane profesore! Vždyť on do Bradavic nemůže! Víte, co obnáší přeměna do vlkodlaka?!“ rozčílil se Lyall.

„Moc dobře, právě proto, milý Lyalle, říkám, že studium bude v jeho případě obtížnější.“ zopakoval Albus.

„V Bradavicích už snad nějaký vlkodlak studoval?“ podivil se Lyall.

„Ne.“ přiznal Brumbál.

„No tak vidíte!“ vítězně zvolal Lyall.

„Vlkodlaci v Bradavicích nikdy nestudovali ne kvůli tomu, že by to nebylo možné, ale kvůli strachu ředitele.“ objasnil přívětivě Brumbál.

„A vy se snad nebojíte do školy přivést našeho Rema?“ podivila se Hope.

„Ne“ jasně vyznělo z úst největšího kouzelníka dvacátého století.

„Vždyť ve dnech své přeměny nemůže zůstat na koleji, ohrožoval by ostatní spolužáky. Na ošetřovně by zase ohrožoval ostatní nemocné a ošetřovatelky. Přiznejte si, že je to nemožné!“ vydechl Lyall.

„Kdo říká, že váš syn musí být během přeměny v prostorách hradu?“ pozdvihl obočí muž s plnovousem.

„No... Ale kde jinde?“ nechápala Hope.

„Škola má rozlehlé pozemky.“ konstatoval Lyall.

„To je risk!“odporovala hned Hope „Děcka se na pozemcích v noci prostě občas vyskytnou!“

„Ano a proto jsem vymyslel řešení této zdánlivě neřešitelné situace.“ odmlčel se Brumbál. „Za Prasinkami je malý kopeček, na  kterém je vystavěna bouda. Pozemek nikdo nechtěl a tak dlouhodobě patřil ministerstvu kouzel, které ho věnovalo škole.“

„A tam by měl být náš chlapec?“ otázal se Lyall.

„Ano, boudu osobně zabezpečím kouzly, aby se Remus nedostal ven. Kouzly bych vytvořil podzemní chodbu, která by vedla ze školních pozemků až do boudy. Profesor Křiklan, učitel lektvarů, by chtěl nechat vysadit na pozemcích vrbu mlátičku, aby mohl sbírat její květy a plody. Navhrl bych, aby ji zasadil u vchodu do podzemní chodby, abychom tak znemožnili snadný vchod do chodby.“

„Geniální plán!“ užasl Lyall.

„Dále, aby k té boudě nikdo nechodil, mohl bych rozšířit pověsti, že tam straší. Zvuky, které bude vydávat váš syn ve vlkodlačí podobě to jen podpoří. Mohli bychom tu chatrč taky nějak strašidelně nazvat. Co třeba Chýše strachu?“

„Nebo Chatrč strašidel?“ pobaveně nadhodil Lyall.

„Co takle Chroptící chýše?“ ozvala se Hope.

„Ano, to je ono! Není to tak umělé a zároveň to nahání strach.“

„Dobrá, takže souhlasíte se studiem vašeho syna ve Škole čar a kouzel v Bradavicích?“

„Ano, děkujeme moc, Rem bude mít radost, nikdo už nedoufal, že by kdy mohl studovat ve škole!“

„V tom případě tady máte dopis a vše potřebné a já se s vámi ač nerad loučím, jsem rád, že se Remus stane studentem na naší škole. Nashledanou!“

Tak nová část na světě :)